Středa 28. listopadu 1883

Maluji portrét Diny — bílou harmonii. Je to nádherné.
Ta včerejší dívka, listujíc mými alby, mi pomohla znovu nalézt starý náčrt — vraždu Caesara. Uchvátilo mě to.
Musela jsem si zaznamenat několik zelených tónů — čtyři hodiny venku, protože už tři dny tu jsou polární záře, které rozpalují Paříž. To je hotovo — malovala jsem ve fiakru za jízdy… Hledala jsem jen ty tóny…
Jakmile je to hotovo, vracím se a vrhuji se na Suetonia a Plútarcha. Montesquieu zbožňuje líčení vraždy u Plútarcha. Jaký to akademik.
Je to uspořádané a výmluvné — zatímco u Suetonia z toho mrazí, je to úřední protokol, který nahání husí kůži. Jak úžasný lesk musí mít velcí mužové, když nás po mnoha staletích jejich život i smrt rozechvívají a přivádějí k pláči.
Plakala jsem pro Gambettu. Pokaždé, když čtu dějiny, pláču pro Napoleona, Alexandra a Caesara — ale Alexandr zemřel špatně, zatímco Caesar — ten je pravý Jules!
Namaluji ten obraz. Pro sebe kvůli citům — a pro dav proto, že jsou to Římané, že tam bude anatomie, krev, že jsem žena a ženy nic klasického ve velkém nevytvořily — a protože chci uplatnit své schopnosti v kompozici a kresbě. A protože to bude velmi krásné.
Co mě mrzí — odehrává se to v Senátu, ne venku; to je o jedna obtíž méně… a já bych jich chtěla všechny. Když cítím, že se pouštím do toho nejobtížnějšího, najednou jsem velmi chladná, velmi odhodlaná — seberu se, soustředím se a daří se mi mnohem lépe než v pracích, na které stačí i ti, kdo jsou pode mnou.
Není třeba jet do Říma na ten obraz — začnu ho, jakmile… Přitom v březnu a dubnu dává jaro venku velmi pěkné tóny a zamýšlela jsem jet malovat kvetoucí stromy do Argenteuil. V životě je toho tolik co dělat!
A život je tak krátký! Nevím ani, zda budu mít čas uskutečnit to, co už mám vymyšleno…
Svaté ženy… velký reliéf Jaro, Julius Caesar, Ariadna. Člověka se zmocní závrať. Člověk by chtěl všechno, hned… A vše se bude dít pomalu… na svém místě, s průtahy, chladnými chvílemi a zklamáními.
Život je logický. Vše se řetězí. A když Brutus pronásledovaný přízraky spáchá sebevraždu, přistihnu se, jak volám: „Dobře ti tak, ničemo — dobře ti tak, podlý lotrovi!“
Zarondní dnes večer večeří u nás, spolu s Engelhardty, princeznou, Bojidarem a Julianem.
Ti Karageorgevitchové jsou závistiví — matka velmi nelibě nesla, že u nás vidí tu dámu z Petrohradu, ženu senátora, která chodí ke dvoru… Nezná nikoho slušného — a nesnese, abychom my byly jiné; teď budou nekonečné řeči s její sousedkou, tou podivnou princeznou, kterou jsme nechtěly přijmout… Špinavý svět.
A Bojidar — jak únavné je poslouchat ho, jak neustále lže na všechny strany!
Nu což.
Julian říká, že za ním přišla Breslau a po mnoha oklikách mu o mně začala mluvit.
„Ruska dělá obraz?“
„Ano.“
„Velký?“
„Ano.“
„A jaký je?“
„Jsou lidé, kteří ho považují za nadmíru dobrý.“
„A vy?“
„Myslím, že je dobrý.“
„Ach!… Jsou to děti?“
„Ano.“
„Co dělají?“
„Politiku.“
„Je tam šest nebo devět postav?“
„Ano, nejméně šest.“
„Ale to je tedy něco velkého?“
„Ano.“
„Ach.“
„Znepokojujete ji,“ říká Julian! Mluvili pak ještě o Bastien-Lepageovi — Breslau prý říká, že Mackayová je zuřivá, protože ten umělec je u nás pořád.
„Nevychází odtamtud?“
„Bývá tam někdy,“ odpověděl opatrný Julian — a dodal (mně): „Ponechávám jí tyto představy, aby ji trochu trápily; řekl jsem jí také, že se mluví o velmi ctnostném konci situace Bastien-Mackay“ – ale Breslau zaujala hluboký výraz a po chvíli ticha:
„Je příliš inteligentní, aby udělal takovou hloupost.“
Ach, ta rozkošná dívka!
To Cartwrightová jí o mém obraze řekla — jsou opět přítelkyně!-?-!-?
Jak si dám na tom obraze záležet — ještě leccos předělám…
Kéž by ten obraz byl krásný a Bastien příliš inteligentní.
Ach, na tom nezáleží. Umění a sláva. Být slavná! Když si pomyslím!… Ne — žádná logika událostí, žádná příprava, nic nemůže otupit šílený záchvat radosti, když zvítězím… Ve velkém…
Paní Gaviniová přišla s Gabrielem — přijala jsem je v ateliéru. Mladý muž odjede za několik dní a jako pokaždé mi z toho bude trochu smutno… Velmi málo, ale přece… Vždy mi připadá… že mi chce něco říct — nedávno večer v divadle mě vedl podívat se na jinou lóži, jestli se mi líbí víc, a místo toho začal rozhovor, který… Ale vrátila jsem se k našim dámám. Koneckonců…
Zvítězit ve velkém — nemyslete si, že pomýšlím na příští rok, ani na ten přespříští, ale na pozdější dobu… Přesto by to bylo tak omračující, že o tom nechci přemýšlet… Je to nemožné! Bylo by to příliš krásné… A pak já sama budu svým Julesem Bastienem-Lepagem. Pohrdám jím.

Poznámky

To, co Paříž koncem listopadu 1883 pokládala za polární záři, byla živě rudá soumraková záře způsobená prachem z erupce Krakatoy v srpnu 1883 (en.wikipedia „1883 eruption of Krakatoa“). ↩
Léon Gambetta (1838–1882) — francouzský republikánský státník, zemřel 31. prosince 1882. ↩
Louise Breslau (1856–1927) — švýcarsko-německá malířka, Mariina hlavní soupeřka na Académie Julian. ↩
„La Cartwright“ — paní Cartwrightová, americká hostitelka v Paříži (viz 21. listopadu 1882), nikoli anglická kritička Julia Cartwrightová. ↩