Pondělí 19. listopadu 1883

Starý Čumakoff k nám přivádí svou dceru — tu velkou Léonii, která mi před sotva rokem s radostí oznamovala svůj sňatek. Manžel, řecko-turecký odvolaný přidělenec velvyslanectví, čtyřiadvacet let, jménem Loghadès. Odveze ji do Konstantinopole, kde místo paláce nalezne východní chatrč. Spát na podkrovní půdě — jakési skříni, která sloužila jako pokoj — bez prádla; a jíst olivy, okurky a čerstvou vodu… Z hrdosti nepsala matce, ale když ta přijela na porod dítěte… Dovedete si představit její výraz. Dceru si tedy odvezla. Ale co říkal váš manžel? Považoval to vše za přirozené, ani se neomluvil, a trávil dny spánkem a kouřením — se svou pařížskou otrokyní, kterou dostal zadarmo. Ta velká husa¹ s nádherným profilem, když mlčí, mi vykládá všechny své strasti s velmi klidným výrazem a klišé o životě… Jako by odříkávala. Ale co je hezké — opustila své dítě, holčičku starou sotva dva týdny. Ze srdce, myslím. Koneckonců… Ale to pro mě neexistuje — a dodávám: bohužel. Ach! Být hloupá! Být krásná — a takoví lidé nejsou zajímaví. Jaká velká hloupice! „A k tomu," říká duchaplně, „měl vznešenou představivost a turecký temperament a… to velmi unavuje, ujišťuji vás!" Roztomilá žena, jen tak dál! Ne — tito lidé nejsou zajímaví. Matka ji provdala, protože jí bylo třiadvacet let, to ji hrůzou naplňovalo, a on ji bral bez věna. Vdala se, aby se vdala. A on si ji vzal, aby měl ženu jen pro sebe zadarmo — s nadějí, že ho bude živit starý Čumakoff. A mladá žena opouští své miminko. Ach, ne — to není zajímavé. To je kartonová figurka.²