Úterý 20. listopadu 1883

Miluje mě? To se ptá člověk knihy — otevře náhodnou stránku, 3. nebo 4. nebo 20. řádek zprava…² A když oracle odpoví příznivě, věří se mu. Je to hloupé? Po té velké huse Léonii, která mluví o svých strastech s tak klidným výrazem, jdu za tím velkým kanárkem Gabrielem. Dělá vše, co může… ale nevyjde z toho nic. Nudí mě tato aurea mediocritas¹ — žádný zájem, co mu mám říct a k čemu? Je tak dobrý, jak jen lze — je to to nejlepší ve svém druhu, dokonce má, myslím, srdce. Koneckonců… Ale pro mě to neexistuje — a dodávám: bohužel. Ach! Být hloupá! Být krásná a hloupá — to bych přála své dceři. Krásná a hloupá a několik zásad, aby se neztratila. Chtěla bych vědět, zdali tento deník vyvolává dojem opravdu nadřazené bytosti — bytosti, která by měla právo mluvit tak jak já mluvím, která ve světě zaujímá laskavý a ochranitelský tón a trpí nesmysly, jež je nucena poslouchat… ??? Hledám přirovnání mezi muži, kteří neexistují, a ostatními… Dvě lahve navenek stejné — člověk je zváží; jedna je těžká, druhá lehká… A právě to překvapení pociťuje ruka, která nečekala rozdíl v váze — chápete. Vezme tu lehčí, roztočí ji a hodí oknem… Dnes večer jdeme na Neviditelné³ — je to spousta věcí viděných skrze obrovský mikroskop. Jen rodina a Géry. Ten mladý muž se mě snaží ohromit tím, že sedí za mnou v tom temném divadle, v hloubi temné lóže, a protože se často nakláním, abych lépe viděla, manévruje tak, aby se svýma tlapama, nosem nebo ramenem dotkl mých zad. A protože jsem schválně posunula ruku před jeho obličej, políbil mi ji. Řekla jsem mu tedy, že ho štípnu, nepůjde-li se chovat. Dokonce mi — zatímco foukal na šíji — svými diplomatickými ústy lehce přejel látku živůtku na rameni. Tvářila jsem se, že nic necítím. Jsme dobří kamarádi… A aby si nemyslel příliš mnoho… říkám před všemi v kočáře, že ten Géry byl celou dobu za mnou a že jsem se nemohla ani pohnout, aniž bych narazila na jeho osobu, a že jsem mu dala dokonce i facku — což je pravda. A zatímco nám ukazovali kousek sýra s tvory velkými jako králíci a v lóži bylo dosti tma a ten roztomilý hoch cítil, že se mu snad nedostatečně vyhýbám — aniž jsem se mu dostatečně vyhýbala, otočila jsem se k tomu [Začerněná slova] velkému svůdníkovi s pohledem a grimasou jednoznačně říkající: víš, chlapče, ty pro mě neexistuješ. Inspiruje mě k rozhovorům, jaké vedou dívky z La Vie Parisienne⁴ — mám chuť ukázat se tomuto mladému nápadníkovi jako bezmyšlenkovitá, ba i rozmařilá. Hleďte, na čem závisí štěstí… Je to vysoký tmavý diplomat — dejte na jeho místo malého blonďatého malíře… jaká změna. Ale s malým blonďatým malířem… co jsem právě napsala nic neznamená — s tím druhým by to tak nebylo. To spolu nijak nesouvisí. Kateřina II., má drahá Kateřina II. Na pět minut — ani to ne.