Pátek 16. listopadu 1883

Jsem v Jouy malovat krajinu. Ale prší a je taková zima, že zůstávám schoulená u ohně — poté, co jsem se pokusila dostat ven: Claire, já, pokojské, zásoby, plátna, kočár — vše se vrátilo promočené a promrzlé.
A nyní mám po ruce studii o Chopinovi a Lisztovi — ejhle Paganini. Ejhle muži, kteří uchvátili svůj svět.
Ejhle umělci, jimž vévodkyně líbaly ruce — umělci, velcí páni, umělci-bohové. Tak se mi to líbí. Wagner jím byl. Zatímco… Nu, malá moje, vy jste citlivá jen na ty světské, hlučné a módní slávy? Nikoli — ale žádám, aby je génius provázel; génius musí užívat všech hudeb, všech kadidel, všech květů života — povznesen tolika zbožňováními nabývá v mých očích svého pravého vzezření, a teprve tehdy mě může zcela ovládnout.
Ovládnout — nač? Ach! Bože můj, nech mě nezávislou, nech mě pracovat — a místo toho, aby ze mě byla světská dáma ležící u nohou geniálního muže, dej, abych se já sama stala pravou hvězdou.
Zatím tato budoucí hvězda hraje chemin de fer s maršálem a dnes večer prohrála pětadvacet centimů, včera dva sous.
Ano… Nejsem rozumná — nemám hledat Chopiny a Liszty, mám být sama sebou.

Poznámky

Pozn. překl.: Chemin de fer (franc. doslova „železnice“) — oblíbená karetní hra, varianta bakarátu. ↩
Maršál — maršál François-Certain Canrobert (1809–1895), proslulý generál krymské války a rodinný známý. ↩