Čtvrtek 8. listopadu 1883

Čtu v novinách, že na otevření průmyslové výstavy v ulici de Sèze včera bylo mnoho lidí — naše velkoknížata. Měla jsem tam jít a nechala jsem den uplynout.
A uprostřed jmen, která se uvádějí, čtu: Bastien-Lepage. To mě vrhá do nesmírného rozrušení, skoro pláču.
Ne, přestaňme bojovat — nemám štěstí, to říká vše. A to mě nutí zpívat a doprovázet se na harfu. Kdybych byla naprosto šťastná, snad bych nemohla pracovat. Říká se, že všichni velcí umělci zakusili bídu — moje bída, to jsou všechny tyto strasti, které mě vždy přivádějí zpět k nohám Umění, mého jediného důvodu k životu.
Ó! Proslout!
Když se vidím slavná v představách, je to jako blesk, jako dotek elektrické baterie — vyskočím a začnu chodit po pokoji.
Řeknou, že kdyby mě byli provdali v sedmnácti, byla bych jako všichni ostatní. Hrubý omyl: aby mě bylo možné provdat jako každou jinou, musela bych být někdo jiný. Kdyby Larderel byl chtěl, byla bych si ho vzala? Myslím, že ano — ale nevydrželo by to, opustila bych toho pijana a hráče, a co by pak ze mě bylo? Pracovala bych.
Byl to jediný, za něhož jsem byla v duchu ochotna se provdat, protože jsem mu přisuzovala tři sta tisíc franků a byl příbuzný krále, a líbil se mi. Kdyby šlo jen o tento poslední ohled, o sňatku bych vůbec nepřemýšlela.
Myslíte, že jsem kdy milovala? Nemyslím. Tato prchavá pobláznění vypadají jako láska, ale ono to asi nebude ono.
Tak Bastien-Lepage… Vysvětlila jsem vám to — je to jako při přiblížení k velkému městu… Při pohledu na muzeum… Jak by tohle vše nemělo být moje?
A tyto dojmy mi způsobují nejrůznější emoce, jako například dnes ráno…
Hluboce mnou hýbe velikost…
Nu, snad jsem na prahu toho, abych „tam byla“.
Až se stanu slavnou, mladou, elegantní a hezkou — nebudu snad součástí toho světa?
Patřím do společnosti natolik, aby mi velký talent zjednal místo, jaké nemá nikdo. Ach! Kdyby… to bylo možné.
Zatím půjdu za Julianem… Proč vlastně? Nevím.
Ani mě to nepobavilo. A pak pořád tvrdí, že někdo, kdo chápe Bastiena jako já, musí dokázat víc… Já jsem také toho názoru, že uličníci potřebují ještě několik dní práce. Nu, tak tedy. Ostatně architekt byl optimistický.
Stále pociťuji tu velkou slabost… Jako povolené struny nástroje — proč?
Julian říká, že vypadám jako podzimní krajina — opuštěná alej plná zimních mlh a pustoty… „Přesně to, co jsem právě udělala, drahý pane.“
Starý Julian občas trefí do černého.
„Ukážete svůj obraz tomu velkému muži?“
„Raději bych skočila z pátého patra.“
„Nu, to je důkaz, že cítíte, že to nestačí a že můžete jít dál.“
Velmi přesné.
Ví, že ten druhý odjíždí do Ameriky, a říká, že to pro mě bude prázdno — také přesné.
Vždyť to nebylo úplné, ale bylo to něco — a teď není nic.
Vždy přesné.
Malý Canrobert přijde strávit svůj čtvrtek u nás a vedeme ho do muzea Grévin.
A pak… Co dál?
Koneckonců — co jsem udělala a proč jsem nespokojená?
Chtělo by to shrnout jednou jasnou větou.
Nu: jsem nespokojená, že jsem nedokázala vyrvat Julese Bastien-Lepageho té dámě.
A k tomu — myslíte, že té staré Mackayové to zazlívám? Nebo žárlím? Ani v nejmenším; v románech čtu, že člověk trpí, když si říká: „jsou spolu.“ Tento pocit neznám. Jen zuřím, že mě nepovažoval za dost ohromující, aby pro mě nechal vše.
Je to láska?
Nemyslím? Snad je to můj způsob milování? Ani ne — moje bude jako u druhých… jen lepší.
Co to tedy je.
Velká prázdnota, nuda.
Proč?! Je třeba hledat, co by změnilo tuto atmosférickou situaci.
Vidím jen toho malého umělce. Nebylo by to vše, ale bylo by to něco…
Mé city nejsou celistvé a nezasluhují si Boží přízeň.
Dnes bych se nejraději vyplakala.
Vidím jen toho malého malíře! Vskutku ani nevím, co si myslím!
Ale opravdu dobrý obraz by mě vrhl do šílené radosti — kdybych ho mohla namalovat!

Poznámky

Alessandro (Alexandre) de Larderel, florentský hrabě, do něhož byla Marie roku 1877 v Neapoli a ve Florencii zamilovaná. ↩
„Malý Canrobert“ — školák, který tráví u rodiny svůj čtvrtek, školní volno. ↩
Musée Grévin — pařížské muzeum voskových figurín, otevřené roku 1882. ↩