Pondělí 5. listopadu 1883

Listí opadalo a nevím, jak domalovat svůj obraz. Nemám štěstí. Štěstí! Jaká to ohromná věc! Nevysvětlitelná a děsivá moc. Odkdy se oblékám v Paříži, bojuji proti hloupým a nevkusným módám — před pěti šesti lety jsem žádala drapérie, nasbírané výstřihy, volné, mytologické nebo louisquatorzovské; sukně v antickém stylu, orientální róby. Zdála jsem se velmi výstřední. Ale tím, že jsem hodiny pracovala u Laferrièra, Wortha nebo Douceta, móda to přijala a už dva roky se nevidí než drapérie, plastróny, fichu, nedbalé pásy atd. Střihy, které jsou u Douceta nejoblíbenější, jsou mým vynálezem.¹ A nic z toho nenese mé jméno. Je to nový druh, svérázný, velmi charakteristický, a měl by nést mé jméno… Ale tak to je… Ostatně… Dále tu je princezna, Čumakoff a Agatha. Princezna mě otravuje. Už nemohu snést její tučnou postavu a obočí neustále povýšené do ohromné výšky nad přivěšenými víčky². Když se směje, oči se zcela zavřou a obočí vyjadřuje největší úžas. Ze všeho mám dost — jsou dny, kdy člověk nic nechápe. Nechce se mu vůbec nic. Ten obraz z loďky — plátno je tam a nevím, zda ho dělat… Ach! Ano, ale rychle, rychle, rychle! Za čtrnáct dní a ukázat ho ohromenému Tonymu³ a Julianovi⁴. Kdybych to dokázala, znovu bych obživla. Trpím tím, že jsem toto léto udělala málo — je to strašlivý výčit svědomí.