Úterý 6. listopadu 1883

Émile Bastien¹ mi právě řekl, že jeho bratr trpí tím, že letos neudělal dost. Jako já! Prý byl nepřítomen, tisíc věcí² a pozítří odjíždějí do Damvillers³ — architekt na měsíc a Jules do ledna, a v lednu jede do Ameriky až do zahájení Salonu. To jsou zprávy. Ukáži mu uličníky a stěží se opovažuji psát, co mi o nich říká. Medaile, to je jisté. Velký úspěch, to je jisté. Mnoho umělců ve velkých postavení a v první řadě by tolik nedokázalo. Nikdo by neuhádl, že to je od mladé dívky. Je to od někoho, kdo myslí, pozoruje, miluje přírodu. Koneckonců se nečekal tolik. Je to zachyceno ze života, je to pravdivé, pozorované, inteligentní. Nic nepřekáží — je to obraz. Není neúplný jako loni. Ale dávejte pozor! Přijde pro vás kritický okamžik, ocitnete se v nebezpečné situaci. Tento obraz bude mít jistě velký úspěch, ztratíte z něho hlavu — bylo by škoda. Na to se dám do smíchu a říkám, že moje ctižádost je taková, že bych potřebovala k opojení věci daleko ohromnější. Řekla jsem mu, co si myslím. Julian by chtěl, aby to bylo ještě lepší.
— Já také, říká ten výborný hoch — a je zřejmé, že vás nepovažuji za svůj vrchol, bylo by to smutné… Ale ať je tomu jakkoli, obraz je dobrý a každý, kdo je umělcem, aniž by vás znal a aniž by o vás věděl cokoliv, řekne, že je dobrý. Nu, nezůstávám pod dojmem těchto komplimentů. Jednak proto, že bych chtěla, aby to bylo lepší, a dále… protože to není třeba říkat proč. Je to na první pohled zřejmé. A v té souvislosti mi přicházejí na mysl slova Edmondova: „Velmi dobře snášíte dobře umístěnou ránu palicí." Jaká rána palicí? Jaká? Nu, zkrátka — lhostejnost Julese Bastien-Lepageho… a vše, co ji způsobuje a co z ní plyne. Koneckonců ji snáším velmi dobře — tu ránu — nejprve trochu omráčena, zbývá jakási slabost, která se postupně promění v smíření, pohrdavé smíření jako u někoho, kdo je obětí velké křivdy a nestěžuje si, protože si je vědom své ceny — a to je pocit téměř sladký. Chtěla bych lépe popsat tento zvláštní stav. Cítím se oslabena, je to jako velký klid. Předpokládám, že ti, komu právě pouštěli žilou⁴, pociťují něco podobného. Smiřuji se s tím… do května… Proč by se to mělo v květnu změnit? Koneckonců kdo ví? To mě nutí přemýšlet o vše dobrém, příznivém a pozoruhodném, co mohu mít, a jemně se tím utěšuji. [Na okraji: Měla jsem již [Začerněné slovo: zažila] skoro stejný dojem při oznámení Cassagnacova sňatku… [Začerněná slova: když přijímám s mimořádným klidem vše, co by mělo otřást.]] To mě přimělo hovořit u večeře s rodinou — hovořit jako přirozená osoba! S velmi klidným, velmi příjemným výrazem, jako první den, kdy jsem si přičesala vlasy od čela. Nyní se zase učesuji na psí ofinu⁵. Tato socha Nausikay⁶ — bude mým vtělením, vložím do ní všechna svá malá trápení. Koneckonců pociťuji velký klid — budu pracovat klidně, zdá se mi, že všechny mé pohyby budou poklidné, že budu hledět na vesmír s jemnou shovívavostí. Nelze to brát tragicky a jít prosit Boha, aby to zařídil — to nejde tak daleko. Nemyslíte, že beru věci dobře? Ty důležité věci? Dnes večer bych chtěla vidět Juliana, aby byl svědkem mé důstojnosti. Měsíc května? Šest měsíců? Jiná by… byla kdoví co. Já si říkám, že je třeba jen tyto šest měsíců dobře naplnit, pracovat stále. Tato událost je tedy… Jaká událost? Nu, tato absence události je tedy téměř dobrem… Jsem klidná, jako bych byla, nebo proto, že jsem silná. A trpělivá, jako bych si byla budoucností jista. Kdo ví? Opravdu se cítím zahrnuta jakýmsi druhem důstojnosti. Mám důvěru. Jsem Síla. Tedy… Co? Ale to přece není láska? Ne. Ale mimo to nevidím nic, co by mě zajímalo… To je třeba, slečno — věnujte se tedy svému Umění. Vezměte si příklad z téhož malého malíře… Ano, ano. Ach! Staří mudrlanti! Nezabráníte tomu, aby to bylo zuřivé!