Úterý 6. listopadu 1883
Émile Bastien1 mi právě řekl, že jeho bratr trpí tím, že letos neudělal dost. Jako já! Prý byl nepřítomen, tisíc věcí2 a pozítří odjíždějí do Damvillers3 — architekt na měsíc a Jules do ledna, a v lednu jede do Ameriky až do zahájení Salonu. To jsou zprávy. Ukáži mu uličníky a stěží se opovažuji psát, co mi o nich říká. Medaile, to je jisté. Velký úspěch, to je jisté. Mnoho umělců ve velkých postavení a v první řadě by tolik nedokázalo. Nikdo by neuhádl, že to je od mladé dívky. Je to od někoho, kdo myslí, pozoruje, miluje přírodu. Koneckonců se nečekal tolik. Je to zachyceno ze života, je to pravdivé, pozorované, inteligentní. Nic nepřekáží — je to obraz. Není neúplný jako loni. Ale dávejte pozor! Přijde pro vás kritický okamžik, ocitnete se v nebezpečné situaci. Tento obraz bude mít jistě velký úspěch, ztratíte z něho hlavu — bylo by škoda. Na to se dám do smíchu a říkám, že moje ctižádost je taková, že bych potřebovala k opojení věci daleko ohromnější. Řekla jsem mu, co si myslím. Julian by chtěl, aby to bylo ještě lepší.— Já také, říká ten výborný hoch — a je zřejmé, že vás nepovažuji za svůj vrchol, bylo by to smutné… Ale ať je tomu jakkoli, obraz je dobrý a každý, kdo je umělcem, aniž by vás znal a aniž by o vás věděl cokoliv, řekne, že je dobrý. Nu, nezůstávám pod dojmem těchto komplimentů. Jednak proto, že bych chtěla, aby to bylo lepší, a dále… protože to není třeba říkat proč. Je to na první pohled zřejmé. A v té souvislosti mi přicházejí na mysl slova Edmondova: „Velmi dobře snášíte dobře umístěnou ránu palicí." Jaká rána palicí? Jaká? Nu, zkrátka — lhostejnost Julese Bastien-Lepageho… a vše, co ji způsobuje a co z ní plyne. Koneckonců ji snáším velmi dobře — tu ránu — nejprve trochu omráčena, zbývá jakási slabost, která se postupně promění v smíření, pohrdavé smíření jako u někoho, kdo je obětí velké křivdy a nestěžuje si, protože si je vědom své ceny — a to je pocit téměř sladký. Chtěla bych lépe popsat tento zvláštní stav. Cítím se oslabena, je to jako velký klid. Předpokládám, že ti, komu právě pouštěli žilou4, pociťují něco podobného. Smiřuji se s tím… do května… Proč by se to mělo v květnu změnit? Koneckonců kdo ví? To mě nutí přemýšlet o vše dobrém, příznivém a pozoruhodném, co mohu mít, a jemně se tím utěšuji. [Na okraji: Měla jsem již [Začerněné slovo: zažila] skoro stejný dojem při oznámení Cassagnacova sňatku… [Začerněná slova: když přijímám s mimořádným klidem vše, co by mělo otřást.]] To mě přimělo hovořit u večeře s rodinou — hovořit jako přirozená osoba! S velmi klidným, velmi příjemným výrazem, jako první den, kdy jsem si přičesala vlasy od čela. Nyní se zase učesuji na psí ofinu5. Tato socha Nausikay6 — bude mým vtělením, vložím do ní všechna svá malá trápení. Koneckonců pociťuji velký klid — budu pracovat klidně, zdá se mi, že všechny mé pohyby budou poklidné, že budu hledět na vesmír s jemnou shovívavostí. Nelze to brát tragicky a jít prosit Boha, aby to zařídil — to nejde tak daleko. Nemyslíte, že beru věci dobře? Ty důležité věci? Dnes večer bych chtěla vidět Juliana, aby byl svědkem mé důstojnosti. Měsíc května? Šest měsíců? Jiná by… byla kdoví co. Já si říkám, že je třeba jen tyto šest měsíců dobře naplnit, pracovat stále. Tato událost je tedy… Jaká událost? Nu, tato absence události je tedy téměř dobrem… Jsem klidná, jako bych byla, nebo proto, že jsem silná. A trpělivá, jako bych si byla budoucností jista. Kdo ví? Opravdu se cítím zahrnuta jakýmsi druhem důstojnosti. Mám důvěru. Jsem Síla. Tedy… Co? Ale to přece není láska? Ne. Ale mimo to nevidím nic, co by mě zajímalo… To je třeba, slečno — věnujte se tedy svému Umění. Vezměte si příklad z téhož malého malíře… Ano, ano. Ach! Staří mudrlanti! Nezabráníte tomu, aby to bylo zuřivé!
# Mardi 6 novembre 1883 Emile Bastien vient de me dire que son frère est malade de n'avoir pas assez fait cette année. Comme moi alors ! Il a dit-il été absent, trente-six choses et après-demain ils repartent pour Damvillers, l'architecte pour un mois et Jules jusqu'en janvier et en janvier il va en Amérique jusqu'à l'ouverture du Salon. Voilà les nouvelles. Je lui montre les gamins et ose à peine écrire ce qu'il m'en dit. C'est une médaille, pour sûr. C'est un grand succès, pour sûr. Beaucoup d'artistes dans de grandes situations et au premier rang n'en feraient pas autant. On ne se doutera jamais que c'est d'une jeune fille. C'est de quelqu'un qui pense, qui observe, qui aime la nature. Enfin il ne s'attendait pas à autant. C'est surpris sur le vif, c'est vrai, c'est observé, c'est intelligent. Rien ne choque, c'est un tableau. Ce n'est pas incomplet comme l'année dernière. Mais prenez garde ! Vous allez passer un moment critique, vous allez vous trouver dans une situation dangereuse. Ce tableau aura certainement un grand succès, vous allez vous en griser, ce serait dommage. Là-dessus je me mets à rire en disant que mon ambition est telle qu'il me faudrait pour être grise des choses par trop énormes. Je lui ai dit ce que je pense. Julian qui voudrait que ce fut encore mieux. — Moi aussi, dit cet excellent garçon, et il est évident que je ne vous crois pas à votre apogée, ce serait malheureux... Mais enfin tel qu'il est ce tableau est bien et tout ce qui est artiste, sans vous connaître et sans rien savoir de vous, dira que c'est bien. Eh bien ce n'est pas sous l'impression de ces compliments que je reste. D'abord parce que je voudrais que ce fut mieux et ensuite... parce que on n'a pas besoin de dire pourquoi. Ça crève les yeux. Et à ce propos je me rappelle des paroles d'Edmond: "vous supportez très bien un coup de massue bien appliqué". Quel coup de massue ? Quel ? Eh bien en deux mots comme en deux coups, l'indifférence de Jules Bastien-Lepage... et tout ce qui la cause et s'ensuit. Enfin je le supporte très bien, le coup, un peu étourdie d'abord, il en reste une sorte de faiblesse qui petit à petit ce changera en résignation, résignation dédaigneuse comme quelqu'un qui est victime d'une grande injustice et qui ne se plaint pas parce qu'il a conscience de sa valeur et que c'est un sentiment presque doux. Je voudrais mieux définir cet état particulier. Je me sens affaiblie, c'est comme un grand calme. Je suppose que ceux qu'on vient de saigner éprouvent quelque chose de semblable. J'en prends mon parti... jusqu'au mois de mai... Si... Pourquoi cela changerait-il au mois de mai ? Enfin que sait-on ? Cela me fait songer à tout ce que je puis avoir de bon, de bien, de remarquable et je m'en console doucement. [Dans la marge: j'ai déjà [Mot noirci: éprouvé] presque la même impression à l'annonce du mariage de Cassagnac.. [Mot noirci: quand j'accueilleavec un calme extraordinaire tout ce qui devrait bouleverser.] Cela m'a fait causer à dîner avec ma famille, causer comme une personne naturelle ! Et d'un air très calme, très gentil, comme le premier jour ou j'ai relevé mes cheveux du front. A présent je me coiffe de nouveau à la chien. Cette statue de la Nausicaa, ce sera mon incarnation, j'y mettrai toutes mes petites misères. Enfin je ressens un grand calme, je travaillerai avec calme, il me semble que tous mes mouvements vont être tranquilles, que je regarderai l'univers avec une douce condescendance. Impossible de le prendre au tragique et d'aller prier Dieu pour qu'il arrange ça, ça ne va pas jusqu'à là. Vous ne trouvez pas que je prends bien les choses ? Les choses importantes ? Je voudrais ce soir voir Julian pour qu'il y eut un spectateur de ma dignité. Le mois de mai ? Six mois? Une autre serait... serait n'importe quoi. Moi je me dis qu'il n'y a qu'à les bien remplir ces six mois, travailler tout le temps. Cet évènement est donc,... Quel évènement ? Eh bien cette absence d'évènement est donc presque un bien... Je suis calme comme si j'étais ou parce que je suis forte. Et patiente comme si j'étais certaine de l'avenir. Qui sait ? Vraiment je me sens investie d'une sorte de dignité. J'ai confiance. Je suis une Force. Alors... Quoi ? Ce n'est pourtant pas de l'amour ? Non. Mais en dehors je ne vois rien qui m'intéresse... C'est ce qu'il faut Mademoiselle, occupez-vous donc de votre Art. Prenez exemple sur ce même petit peintre... Oui, oui. Ah ! vieux raisonneurs ! Vous n'empêcherez pas que ce soit enrageant !