Neděle 4. listopadu 1883

(pokračování soboty)… a tebe bych s radostí opustila pro velkovévodu, kterého jsem dnes ráno viděla v kostele. V Paříži je právě teď hromada velkovévodů a velkovévodkyň. Na ranní mši jich bylo šest. Velkokněžna Anastasie, Vladimir se svou ženou Marií Pavlovnou, Alexis, Sergej a Pavel. Nezdolí-li náš car nihilismus¹ s takovými čtyřmi skvělými bratry! Nejkrásnější je Alexis. Měl v mládí románek, takže mu je třicet dva a dosud není ženatý. Je vysoký, silný, souladný, tmavě blond vlasy, oči čestného člověka, krásný přirozeně zkadeřený blond vous. A v celé jeho osobě cosi snadného, klidného, sympatického — řekla bych: slušný člověk [Začerněná slova: kdyby to] mohlo souhlasit s postavou homérovského hrdiny a výrazem naprosto císařským. Po vyjití z kostela jsme šly na oběd ke Gaviniům. Skvělý oběd, dvanáct hostů. Denis a Adeline, máma, tetička, já, princezna a Bojidar, Saint-Amand, Géry a Gabriel. S Gabrielem… je to podivné, zdá se mi, že se mu líbím, a jestliže mi ho nenabídli, je to proto, že Gaviniové znají mé názory… ty, které jim říkám. Starý Géry zbožňuje svého syna a přál by mu bohaté manželství. Ale Gabriel… kdybych chtěla… Ten mechanický sekretář mě nemiluje, ale… snad mě miluje po svém. Milý chlapec, ale co bych s ním dělala? A já ho nemiluji — ani mě nenapadá ho políbit. Zavřu oči a ptám se: nuže, políbím toho či onoho pána? On mi vůbec nic neříká — ani on, ani ostatní. Jules Bastien-Lepage je ještě něco jiného… To je… jiné. A máma, a tetička, a všechny ho zbožňují a přály by si, abych tak činila také. Bylo by po starostech — byla bych konečně zaopatřena, usazena, očíslována. Co bych s ním dělala? I kdybych ho chtěla políbit — no tak by to trvalo půl roku… A pak se probudit — paní Géryová, manželka sekretáře velvyslanectví². To je pro mě příliš vulgární. A přece bych s ním ráda koketovala… Ale jsem příliš loajální. Jsem přesvědčena, že by se mi snadno podařilo z něj dostat lásku — a co pak? Způsobilo by mu to příliš mnoho bolesti. Je lépe nechat ho na pokoji — jeho otec mu pravděpodobně našel věno a ženu a budou šťastni. Nedalo by se snad přesvědčit sama sebe, že se ten hoch o mě vůbec nestará a že mi nepřísluší dělat velkodušnou? To by mi dovolilo flirtovat v klidu. Ale abych se vrátila k velkovévodovi… zdálo se mi, že se na mě podíval… Ach! Nekřičte, právě jsem přečetla znovu svůj Edmondův³ horoskop. Přečtěte si ho — ze září nebo října 1877. To je daleko. Slibuje mi tisíc obtíží, ale ať dělám cokoliv, ať se stane cokoliv, ať jsou sebevíce zoufalé chvíle k přežití, *ze všeho vyjdu vítězně. Uklidněte se, říká mi, a zejména ničeho nelitujte a jděte výš, vždy výš. Co vás obklopuje, zanecháte po cestě a vyšplháte se na vrchol. Neohlížejte se na ty kolem vás — budete žít s panovníky. A ten blonďatý muž s širokým čelem, s korunovaným jménem, který je mi určen. A jeho ohromná rodina, která mě má pronásledovat. Poslyšte, jsem rozumná — když mi bylo osmnáct let, hlas, který by byl ozdobou opery, železné zdraví a především květ prvního mládí, jenž zkrášluje i ty nejošklivější — nu, tenkrát jsem si neměla činit enormní nároky; ale teď, když mi je přes čtyřiadvacet, když se blížím ohavnému číslu plnoletosti⁴, když jsem nemocná, když napůl slyším… jako Jean-Jacques Rousseau⁵ — teď je vše možné. Zdá se to paradoxem, a přesto pohleďte na skutečný život. Jsou to vybledlé ženy, které již hodně sloužily, komu se v tomto ohledu nejvíce daří. Pohleďte jen na kurtizány, herečky a modelky — krásné, mladé, svěží mizí, potápějí se. A strašlivé kostry plují na osmipramenných kočárech⁶. I naši velkovévodové se oženili s… pastýřkami⁷, jako paní Akeňeffová (manželka vévody z Leuchtenbergu), starší než on a která měla pestrou minulost. Koneckonců každý den vidíme neobyčejné věci tohoto druhu. A čím méně si přiznávám zásluhy, tím větší by mohl být můj osud… Velkokněže. Jaká by to byla radost milovat takovou bytost! Je zřejmé, že dávám přednost malému Julesi Bastien-Lepageovi před krásným hlupákem; avšak, je-li krása a síla (neoddělitelné podle mě) spojena s intelektuálními půvaby, je to rozkošné. Musí být inteligentní a dobrý. Předpokládejme, že zbožňuji Julese Bastien-Lepageho — nuže… chtěla jsem říci, že by mě mrzelo vidět ho malým a trochu scvrklým, a ve chvíli, kdy to říkám, si uvědomuji, že v okamžiku, kdy ho miluji, jeho zevnějšek zcela mizí. Ale jsem tedy opravdu bytost nadřazenější, když miluji [Škrtnuto: takto] hlavou, srdcem a duší tak, že s radostí uvažuji o vyhlídce… políbit velmi ošklivého malého muže. Tedy jeho duch, jeho génius, jeho srdce mi stačí, abych ho nacházela krásným? Je to pravda. Ale ať je tomu jakkoli — není-li člověku nepříjemné milovat ošklivého a malého muže, musí přece jen pociťovat jistou hrdost a velmi příjemné uspokojení, vidí-li, že váš vyvolený je vysoký, silný a krásný. Víte co? Nu, když Bastien jednou tady kreslil perem, vložila jsem toto pero do obálky, na níž jsou napsána tato slova: Bastienovo pero. A tuto relikvii jsem uložila na dno zásuvky. Je to poněkud dětinské, ale jiného dobrého v životě není — s výjimkou… zbytku.