Sobota 3. listopadu 1883

Pan Eschmann (bývalý jezdec gardové jízdy, osmapadesát nebo šedesát let, ženatý se slavnou francouzskou herečkou — jeho ženu neznáme) přichází představit dalšího Rusa jménem Safonoff, který nosí paruku a bydlí v Paříži v naději, že ho přidělí k velvyslanectví — velmi bohatý.
Potom princezna Karageorgevitchová, která přichází skoro každý den hrát piket a večeřet. Mám jí dost, nudí mě.
A konečně Gabriel Géry, přijíždí na dva měsíce z Konstantinopole… Je ještě vytáhlejší a ještě hubenější, ale přesto milý a stále s tím velmi něžným výrazem — předpokládám, že je mu tento výraz přirozený, ledaže bych v něm budila dobré city…
Jeho příjezd mě probouzí — to jsou tak šest měsíců nebo šest let, co jsem neviděla mladého muže… Je to oživující.
Jsem obklopena zplesnivělými lidmi. Stará Engelhardtová a její syn, malý aztéček, třicetiletý, Tchernitská, Karageorgevitchové, pop… samá plíseň.
Konečně Gabrielova návštěva probouzí mou náklonnost k panu Julesi Bastien-Lepageovi — to nedává smysl, ale tak to je. A celý večer se přistihnu, jak s truchlivostí a sklíčeností myslím na to, že mě nikdy nebude milovat. Říkám si to, aby to nebyla pravda… Člověk nakonec počítá schody, kroky, které udělá ve svém pokoji, počet přítomných osob — miluje mě, trošku, hodně, vášnivě a vůbec ne!… Vše se spočítá, až po písmena nápisů, kousky chleba na stole — zkrátka posedlost.
A když vyjde: vášnivě, je radost, a když: vůbec ne — ruce padají v sklíčenosti. Ale vzdala jsem se toho — copak si na to nevzpomínám, jak jsem se vzdala? Ano… Ale chci se toho vzdát ještě jednou, abych… jako se liška vzdává hroznů.
Tím, že se toho vzdávám, já… Co?
Chci si ještě jednou zopakovat, že mezi mnou a tím malým umělcem není nic společného — to jest, mezi ním a mnou… Je to jako u lidí, kteří se bojí o výsledek nějaké záležitosti a namlouvají si, že je nenávratně ztracena, aby se nemuseli bát nic horšího než příjemného překvapení… Nemožné mě rozčiluje. Je to jako kdybych si vzala do hlavy, že…
Jak jsem mohla dojít tak daleko v touze po tomto dobytí, že… A jak jsem se dostala k tomu, že o tom zde píši a přemýšlím?
Krystalizace! Krystalizace.
Ale koneckonců. Je to jako kdybych se najednou chtěla zalíbit… zalíbit komukoli, koho bych viděla čtyřikrát, kdo by byl zamilován jinde a žil na venkově.
Zná v Paříži padesát lidí, o nichž se stará stejně málo jako o mě, na niž nikdy nemyslí. Myslím já vůbec na pana de Morgana, pana de Montgomeryho, Alexise Karageorgevitche, na spoustu mladých mužů, které čas od času vidím v Paříži? A jistě žádný z těch ubohých ďáblů nezůstává v koutě krystalizovat a ptát se: ale proč koneckonců? Máma vypravuje, že se jí v hloubi duše přihodilo přemýšlet celé hodiny, proč se ta či ona věc jmenuje tak a ne jinak, a proč zapomenutý předmět není pojmenován, ale platí to naopak.
Ó Jules Bastien, jsi ošklivý, jsi malý, jsi líný, jsi úskočný, jsi… A celkem vzato, já… dávám ti přednost před všemi.

Poznámky

Pozn. překl.: „Chevalier-garde“ — příslušník ruského carského pluku jízdní gardy, jednoho z nejelitnějších jezdeckých útvarů. ↩
Pozn. překl.: „Il m’aime, un peu, beaucoup, passionnément, pas du tout“ — francouzská milostná věštba z trhání okvětních lístků, obdoba českého „má mě rád, nemá mě rád“. ↩
Marie užívá Stendhalova pojmu z díla O lásce (De l’Amour, 1822): „krystalizace“ je proces, jímž obraznost obaluje milovanou bytost smyšlenými dokonalostmi, podobně jako solné krystaly narůstají na větvičce v solných dolech. ↩