Sobota 3. listopadu 1883

Pan Eschmann (bývalý jezdec gardové jízdy, osmapadesát nebo šedesát let, ženatý se slavnou francouzskou herečkou — jeho ženu neznáme) přichází představit dalšího Rusa jménem Safoňoff, který nosí paruku a bydlí v Paříži s nadějí, že se připojí k velvyslanectví — velmi bohatý. Potom princezna Karageorgevičová, která přichází skoro každý den hrát piket a večeřet. Mám jí dost, nudí mě. A konečně Gabriel Géry, přijíždí na dva měsíce z Konstantinopole… Stal se ještě vyšším a ještě hubenějším, ale přesto milý a stále s tím velmi něžným výrazem — předpokládám, že je mu tento výraz přirozený, ledaže by mě zahrnoval dobrými city… Jeho příjezd mě probouzí — to jsou tak šest měsíců nebo šest let, co jsem neviděla mladého muže… Je to oživující. Jsem obklopena zaprášenými lidmi. Stará Engelhardtová a její syn, malý aztéček třicet let, Černická, Karageorgeviči, pop… záplesnivina. Konečně Gabrielova návštěva probouzí mou náklonnost k panu Julesi Bastien-Lepageovi — to nedává smysl, ale tak to je. A celý večer se přistihnu, jak s truchlivostí a sklíčeností myslím na to, že mě nikdy nebude milovat. Říkám si to, aby to nebyla pravda… Člověk nakonec počítá schody, kroky, které udělá ve svém pokoji, počet přítomných osob — miluje mě, trošku, hodně, vášnivě, vůbec ne!… Vše se spočítá, až po písmena nápisů, kousky chleba na stole — zkrátka posedlost. A když vyjde: vášnivě, je radost, a když: vůbec ne — ruce padají v sklíčenosti. Ale vzdala jsem se toho — copak si na to nevzpomínám, jak jsem se vzdala? Ano… Ale chci se vzdát ještě jednou… jako liška se vzdává hroznů. Vzdáváním se… Čeho? Chci si ještě jednou zopakovat, že mezi mnou a tím malým umělcem není nic společného — to jest, mezi ním a mnou… Je to jako ti, kdo se o věci obávají a přesvědčují se, že je ztracena bez navrácení, aby se nemuseli bát nic horšího než příjemného překvapení… Nemožné mě rozčiluje. [Začerněná slova: Je to jako] kdybych si vzala do hlavy, že… Jak jsem mohla dojít tak daleko v touze po tomto dobytí, že… A jak jsem se dostala k tomu, o tom zde psát a o tom přemýšlet? Krystalizace! Krystalizace. Ale koneckonců. Je to jako kdybych začala chtít se zalíbit… kohokoli, koho bych viděla čtyřikrát a kdo by byl zamilován jinde a bydlel na venkově. Zná v Paříži padesát lidí, o nichž se stará stejně málo jako o mě, na niž nikdy nemyslí. Myslím já vůbec na pana de Morgana, pana de Montgomeryho, Alexise Karageorgeviče, na spoustu mladých mužů, které čas od času vidím v Paříži? A jistě žádný z těch ubohých ďáblů nezůstává v koutě krystalizovat a ptát se: ale proč koneckonců? Máma vypravuje, že se jí v hloubi duše přihodilo přemýšlet celé hodiny, proč se ta či ona věc jmenuje tak a ne jinak, a proč zapomenutý předmět není pojmenován, ale platí to naopak. Ó Jules Bastien, jsi ošklivý, jsi malý, jsi líný, jsi úskočný, jsi… A celkem vzato, já… dávám ti přednost před všemi.

Poznámky

Pozn. překl.: „Chevalier-garde" — příslušník ruského carského pluku jízdní gardy, jednoho z nejelitnějších jezdeckých útvarů.
Pozn. překl.: „Gens moisis" — doslova „zplesnivělí lidé"; Mariin pohrdavý výraz pro nudnou, ustrnulou společnost.
Pozn. překl.: „Aztèque" (Azték) — užito hanlivě ve smyslu ošklivý, primitivně vyhlížející.
Pozn. překl.: „Il m'aime, un peu, beaucoup, passionnément, pas du tout" — francouzská milostná věštba z trhání okvětních lístků, obdoba českého „má mě rád, nemá mě rád".
Marie užívá Stendhalova pojmu z díla O lásce (De l'Amour, 1822): „krystalizace" je proces, jímž obraznost obaluje milovanou bytost smyšlenými dokonalostmi, podobně jako solné krystaly narůstají na větvičce v solných dolech.