na okrajinotes de lecture de Marie sur la page de titre du Livre 102

Úterý 16. října 1883

Revue des deux Mondes Vědomí, 15. října 1883
Všechny psychické změny jsou spjaty s tělesnými pohyby a vyvolávají součinnost jistého počtu nervových center.
Moderní psychologie uznává, že jsme společenstvím buněk… Každý akt vědomí předpokládá souhru buněk, která vyžaduje jistý čas, než nastane.
Život nevědomý.
Sféra já v okamžiku, kdy se zdá prázdná od citů, myšlenek, činů; promítněte do ní paprsek pozornosti a uvidíte atomy jako ve slunečním paprsku. Zvuky ukazují vjemy bez vnímání.
Hartmann přisuzuje nevědomí tisíc ctností: hluboký instinkt, neomylné myšlení, tím neomylnější, čím méně o sobě ví.
Bytost nic nečiní moudřeji, než když neví, co činí. „Cítit stále totéž znamená necítit.“ Pátrejte, je to nesmírné. Ano, protože člověk nevnímá žádný nový náraz… To je Hobbes.
Každý člověk jako já filozofické zásady zná, instinktivně je nachází sám, přirozeně.
Právě jsem náhodou přečetla pár stránek ze svého života z roku 1880. A připadám si nyní mnohem šťastnější. Je to až podivuhodné — ve srovnání i bez srovnání, nemám žádné starosti, jsem klidná. Ale tehdy! Plakala jsem každý den, trápila jsem se… Bylo proč… Teď to vše vidím z výšky, z velké výšky, naše situace je lepší; už se nikdy neobtěžuji rozprávět se svou rodinou, vyrvu z ní, co mohu a nechávám je při jejich malých lžích — tito lidé vědí, že mě už nepodvádějí. Ach! Ano, teď je mi dobře, a za to vzdávám Bohu díky.