❦
Středa 17. října 1883
Dnes začínám maketu své sochy.Mercredi 17 octobre 1883Je commence aujourd’hui la maquette de ma statue.
Pracuji opravdu jako samoukyně, jsem nucena si sama vymýšlet způsoby; Wolgren a pak ten druhý mi sice ukázali, jak se sestavuje armatura, takže to zhruba vím… Jenomže… Jenomže si pořád stěžuji — to je můj zlozvyk.
Je travaille vraiment comme un primitif, je suis obligée d’inventer les moyens; le Wolgren et puis cet autre m’ont bien montré comment on monte une armature aussi je le sais à peu près... Seulement... Seulement je me plains toujours, c’est une manie.
Bojím se, že onemocním — nemohu dýchat; a necítím se silná a hubnu. Koneckonců to je právě ta hrozná nemoc, jsem souchotinářka. Chtěla bych, aby to bylo jen v mé fantazii… jenže bohužel!.. Jsem ochotna udělat vše… Ale pohleďte na tu ubohou Collignon — poznala jsem ji ve dvaadvaceti, trochu kašlala, Walitsky nám tenkrát řekl, že nepřežije; jenže se o sebe příliš nestará, léta tráví v Allevardu a zimy na jihu, a tak to trvalo osm let.
Ce que je crains c’est de tomber malade, je ne peux pas respirer; et je ne me sens pas forte et je maigris. Enfin c’est bien là cette terrible maladie, je suis poitrinaire. Je voudrais bien que ce soit de l’imagination... mais hélas !.. Je suis prête à tout faire... Mais voyez cette pauvre Collignon, je l’ai connue à vingt-deux ans, elle toussait un peu, Walitsky nous dit dès lors qu’elle ne vivrait pas, seulement elle n’est pas très soignée, passant les étés à Allevard et les hivers dans le midi et cela a duré huit ans.
Copak já také…? Mám k dispozici všechny prostředky… A udělám vše, co mi nebude bránit žít jako ostatní… přibližně.
Est-ce que moi aussi... J’ai tous les moyens à ma disposition... Et je ferai tout ce qui ne m’empêchera pas de vivre comme tout le monde... à peu près.
Bylo by třeba jet na jih… Kdybych byla volná, kdybych byla sama — ale vláčet s sebou celou rodinu, snášet jejich poznámky: proč jedou, budou se ptát Gaviniovi a spol., jedeme-li do nějakého venkovského místa. Ach! Jak je to všechno otravné.
Il faudrait aller dans le midi... Si j’étais libre, si j’étais seule, mais traîner cette famille, subir leurs commentaires, pourquoi vont-ils diront les Gavini et C° si nous allons dans un village. Ah ! que tout cela est ennuyeux.
Velmi, velmi otravné.
Bien, bien ennuyeux.
A jet na elegantní jih!…
Et aller dans le midi élégant !...
Po obřadu už byla tma [Čtyři nečitelné řádky].
Après la cérémonie il faisait nuit [Quatre lignes illisibles].
Právě jsem prožila dvě nebo tři hrozné hodiny — bez nové… příčiny. Takto se musí cítit člověk odsouzený k smrti. V salonu byla rozsvícena jen jediná lampa, ta v malém salonu byla přemístěna, máma pracovala a Dina zívala, zatímco teta čas od času procházela pokojem. Ty tři ženy si potichu vyměňovaly pár slov. Bylo to docela prosté, a přesto mi to připadalo ponuré. Cítila jsem se jako na samém konci Ruska, na venkově, daleko, daleko od Paříže, jako by se mělo přihodit něco strašného… Tyto dámy nic nezbadaly — četla jsem s velmi přirozeným výrazem a myslela jsem, že zemřu.
Je viens de passer deux ou trois heures affreuses, sans cause... nouvelle. Un condamné à mort doit éprouver cela. On n’avait allumé qu’une lampe au salon et celle du petit salon était déplacée, maman travaillait et Dina baillait pendant que ma tante traversait de temps en temps la pièce. Ces trois femmes échangeant quelques paroles à voix basse. C’était tout simple et cela m’a paru lugubre. Je me suis sentie au fond de la Russie, à la campagne, loin, loin de Paris et comme si il allait arriver quelque horrible malheur... Ces dames n’en ont rien su, je lisais d’un air très naturel et je pensais mourir.
Nu, nikdy mě nepřistihnete, jak si stěžuji na tyhle psychologické smutky nebo na jiná neštěstí, ačkoli dál považuji celý svůj dívčí život až do doby před rokem či dvěma za život bídný, ponižující a horší než cokoli jiného. Přesazeni z ruské provincie do Nice a Paříže jsme působili zhýrale a bohémsky — a s jakou nevinností, dobrý Bože! Protože v Poltavě by nikoho nenapadlo pomýšlet na nepatřičné věci, myslelo se, že v Paříži a Nice to bude stejné — to jest, netušilo se, co je to život. Tak dalece… Nikdy nezapomenu, jak mi máma před několika lety v Nice s velmi zamyšleným a přesvědčeným výrazem odpovídala na mé výčitky: „Ano, drahá, máš pravdu, neuměla jsem si vybudovat postavení v nicejské společnosti, ale co chceš — kdybych před čtyřmi lety měla zkušenosti, které mám teď, pořádala bych každý večer večeře se šampaňským a pány a zřídila si salon.“ Vypadá to jako zkažená myšlenka nebo karikatura, a přesto je to to a ona tomu věřila zcela upřímně.
Eh bien vous ne me prendrez jamais à me plaindre de ces tristesses psychologiques ou même d’autres malheurs, tandis que je persiste à considérer toute ma vie de jeune fille jusqu’à il y a un ou deux ans, comme une vie misérable, humiliante et pire que tout. Transplantés de la province russe à Nice et à Paris nous avons eu l’air perverti et bohème et avec quelle innocence grand Dieu ! Comme à Poltava personne ne soupçonnerait des choses indignes, on a pensé qu’il en serait de même à Paris et à Nice, c’est-à-dire qu’on ne se doutait pas de ce que c’est que la vie. A ce point... Je n’oublierai jamais maman qui d’un air très réfléchi et convaincu me disait il y a quelques années en réponse à mes reproches à Nice: oui, ma chère tu as raison, je n’ai pas su me faire une position dans le monde de Nice, mais que veux-tu, si j’avais il y a quatre ans l’expérience que j’ai à présent, j’aurais fait des soupers tous les soirs avec du champagne et des hommes et je me serais fait un salon. Ça a l’air d’une perversité ou d’une charge et pourtant c’est ça et elle le croyait de bonne foi.
Budiž!
Enfin !
Přesto se teď cítím lépe, mám starosti, dokonce i neštěstí, jenže je to jiné. Je to bolestivé, je to hrozné, ale ne ponižující, ani směšné, ani bláznivé — jako v Nice, v Římě…
C’est égal, je me trouve mieux à présent, j’ai des ennuis, des malheurs même, mais ce n’est pas la même chose. C’est douloureux, c’est horrible mais non pas avilissant, ni ridicule ni fou, comme à Nice, à Rome...
Koneckonců…
Enfin...
Jsou to koneckonců sklíčená, smířená a skeptická. Koneckonců —
Ce sont des enfin découragés, résignés et sceptiques. Enfin-
Koneckonců očekávám něco strašného, nevím co. Cokoliv se může přihodit. Půjdu se modlit.
Enfin je m’attends à quelque chose d’affreux, je ne sais quoi. Tout peut arriver. Je vais prier.
Jenže jsem před těmi kluky1 seděla příliš dlouho, abych se k nim teď vracela — chtěla jsem, ale nemohu, a v Paříži prozatím nic nevidím. Bojidar je hotov, nemám žádný obraz v práci a uličníci ještě potřebují práci — to mi bere chuť vymýšlet něco jiného… Čeká mě tedy pár ohavných dnů.
C’est qu’aussi je suis restée trop longtemps devant les gamins pour y retravailler à présent, j’ai voulu, je ne peux pas, et je ne vois rien à Paris pour l’instant. Bojidar est fini, je n’ai pas de tableau entrain et les gamins demandant encore du travail, cela m’enlève envie d’inventer autre chose... Alors c’est quelque vilaines journées à passer.
Poznámky
Mariin obraz Schůzka (Un Meeting, Salon 1884), skupina pařížských kluků z ulice. ↩