Středa 17. října 1883

Dnes začínám maketu své sochy.
Pracuji opravdu jako samoukyně, jsem nucena si sama vymýšlet způsoby; Wolgren a pak ten druhý mi sice ukázali, jak se sestavuje armatura, takže to zhruba vím… Jenomže… Jenomže si pořád stěžuji — to je můj zlozvyk.
Bojím se, že onemocním — nemohu dýchat; a necítím se silná a hubnu. Koneckonců to je právě ta hrozná nemoc, jsem souchotinářka. Chtěla bych, aby to bylo jen v mé fantazii… jenže bohužel!.. Jsem ochotna udělat vše… Ale pohleďte na tu ubohou Collignon — poznala jsem ji ve dvaadvaceti, trochu kašlala, Walitsky nám tenkrát řekl, že nepřežije; jenže se o sebe příliš nestará, léta tráví v Allevardu a zimy na jihu, a tak to trvalo osm let.
Copak já také…? Mám k dispozici všechny prostředky… A udělám vše, co mi nebude bránit žít jako ostatní… přibližně.
Bylo by třeba jet na jih… Kdybych byla volná, kdybych byla sama — ale vláčet s sebou celou rodinu, snášet jejich poznámky: proč jedou, budou se ptát Gaviniovi a spol., jedeme-li do nějakého venkovského místa. Ach! Jak je to všechno otravné.
Velmi, velmi otravné.
A jet na elegantní jih!…
Po obřadu už byla tma [Čtyři nečitelné řádky].
Právě jsem prožila dvě nebo tři hrozné hodiny — bez nové… příčiny. Takto se musí cítit člověk odsouzený k smrti. V salonu byla rozsvícena jen jediná lampa, ta v malém salonu byla přemístěna, máma pracovala a Dina zívala, zatímco teta čas od času procházela pokojem. Ty tři ženy si potichu vyměňovaly pár slov. Bylo to docela prosté, a přesto mi to připadalo ponuré. Cítila jsem se jako na samém konci Ruska, na venkově, daleko, daleko od Paříže, jako by se mělo přihodit něco strašného… Tyto dámy nic nezbadaly — četla jsem s velmi přirozeným výrazem a myslela jsem, že zemřu.
Nu, nikdy mě nepřistihnete, jak si stěžuji na tyhle psychologické smutky nebo na jiná neštěstí, ačkoli dál považuji celý svůj dívčí život až do doby před rokem či dvěma za život bídný, ponižující a horší než cokoli jiného. Přesazeni z ruské provincie do Nice a Paříže jsme působili zhýrale a bohémsky — a s jakou nevinností, dobrý Bože! Protože v Poltavě by nikoho nenapadlo pomýšlet na nepatřičné věci, myslelo se, že v Paříži a Nice to bude stejné — to jest, netušilo se, co je to život. Tak dalece… Nikdy nezapomenu, jak mi máma před několika lety v Nice s velmi zamyšleným a přesvědčeným výrazem odpovídala na mé výčitky: „Ano, drahá, máš pravdu, neuměla jsem si vybudovat postavení v nicejské společnosti, ale co chceš — kdybych před čtyřmi lety měla zkušenosti, které mám teď, pořádala bych každý večer večeře se šampaňským a pány a zřídila si salon.“ Vypadá to jako zkažená myšlenka nebo karikatura, a přesto je to to a ona tomu věřila zcela upřímně.
Budiž!
Přesto se teď cítím lépe, mám starosti, dokonce i neštěstí, jenže je to jiné. Je to bolestivé, je to hrozné, ale ne ponižující, ani směšné, ani bláznivé — jako v Nice, v Římě…
Koneckonců…
Jsou to koneckonců sklíčená, smířená a skeptická. Koneckonců —
Koneckonců očekávám něco strašného, nevím co. Cokoliv se může přihodit. Půjdu se modlit.
Jenže jsem před těmi kluky seděla příliš dlouho, abych se k nim teď vracela — chtěla jsem, ale nemohu, a v Paříži prozatím nic nevidím. Bojidar je hotov, nemám žádný obraz v práci a uličníci ještě potřebují práci — to mi bere chuť vymýšlet něco jiného… Čeká mě tedy pár ohavných dnů.

Poznámky

Mariin obraz Schůzka (Un Meeting, Salon 1884), skupina pařížských kluků z ulice. ↩