Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 13. října 1883

Divoký vztek dnes ráno. Víte, že všechny záležitosti v Rusku jsou vyřízeny — kromě jedné: Jiří, Alexandr a ještě kdosi zbili policejního muže nebo něco takového — maminka a teta to viděly ze svých oken a byly zataženy do věci a předvolány — starým ruským postupem. Maminka se toho zbavila díky tatínkovi — ale teta je toho názoru, že to za cestu do Ruska nestojí — a každých šest měsíců dorazí na velvyslanectví ty odporné listiny.
Nedávno mi ona i maminka přísahaly, že vše je skončeno díky jakési kombinaci a u příležitosti korunovace. Mělo mi připadat podivné, že se u příležitosti korunovace amnestují svědci — ale skoro jsem tomu uvěřila a psala do Ruska. Přirozeně — byla to lež; teta byla znovu předvolána v září — a díky lékařskému potvrzení je to odloženo na květen.
Tito lidé jsou tedy skutečně blázniví. Jen abych já to nevěděla!
Deset let se potýkám, křičím, pláču — každý den se vyčerpávám tím, že jim opakuji — Ne, to je konec — takže by se chtělo sednout a rozplakat se. Chápou snad, že je to hrozné!!
Bože můj — v poslední době jste ke mně dobrý — svěřuji se Vám, neboť jsem na světě skutečně sama.
Byla jsem u Galzowského — největšího z očních lékařů. Nemám se čeho bát pro své oči! Nejsou prvotřídní — ale vydrží tak dlouho jako já! Předepsal mi cosi — nevím co — mazat nad pravým obočím. Jaké štěstí! Velmi jsem se bála, když jsem šla.
Je to o velkou, velkou starost méně.
Zkrátka — na co si mám stěžovat?
[Přeškrtáno: Kromě] zdraví a rodiny stranou? Ale na nic. Vše jde — a kdybych nemyslela na Bastiena — a dokonce na... jeho mladšího bratra — nebyla bych smutná. Bylo-li by to loni, ten ohavný architekt by mi byl již napsal. A ten pravý? Vzdala jsem se ho — jako liška hroznů. Čeho jsem se vzdala? Bastiena. Kdo mi ho nabídl? Nikdo.
Jak jsem tedy mohla se ho vzdát? Nevím — ačkoli ať tak či tak — to mě naplňuje smutkem. Zdá se — Julian to tvrdí — že všechny mé city jsou rozumové. Jakékoli jsou — pociťuji je — a nemajíc jiných po ruce, stále mi dělají nemalý dojem.
Nuže — co by mi teď udělalo největší potěšení? Samozřejmě v rámci možného?
Bylo by to Bastienovo přátelství. Velký úspěch na Salonu — ach, to nade vše — ale v soukromém životě: Bastien... Nikdy o něm nemluvím a vždy na něj myslím — to jest: myslím na lásku a je to on, koho vidím ve snech spíše než jiného. Neboť chci, abyste přesně znali mé city — ať jsou rozumové či srdečné.
Nemluvím o něm, protože jsem z toho trochu... jak to říct — silou žití s ním v oblasti fantazií jsem z toho trochu unavena — ano, to je ono. Nasycení ve snu. Balzac říká, že se to může přihodit — a i kdyby to nebyl řekl, řekla bych to stejně.
A pomyslet si, že ten malý pán nemá tušení... Myslí jen na své umění — a udělala bych dobře, kdybych ho napodobila.
A když říkám to jméno, vyslovuji ho trochu jako Étincelle a trochu jako kojenci v ústavě — je to vzácné a má to dětské váhání — něco jako: Basstyen-Lepage.
A to mě baví. Jsem hloupá.

Poznámky

Pozn. překl.: „Étincelle" bylo pseudonymem baronky de Poilly, společenské kronikářky. Marie napodobuje její příznačně liché, koketní vyslovování a srovnává ho s dětskou šišlavostí. ↩