Sobota 15. září 1883

Dnes ráno jdu se podívat na Bastienovy práce na Salonu. Jak to říct? Je to krása krásy. Jsou tam tři portréty, které jsou — jak říká Julian, jenž dnes večer večeří u nás — zoufale dobré. Ano — zoufale. Je šílenstvím malovat. Nikdy — slyšíte — nikdy nic takového nebylo vytvořeno. Je to sám život, je to duše. A provedení, s nímž se nedá nic srovnat — neboť je to sama příroda. Je šílenstvím malovat po tom.
Má malý obraz nazvaný „Zralé obilí" — muž viděný zezadu je seká. Ten obraz je dobrý.
Jsou tam dva obrazy v životní velikosti: „Seno" a „Sběrači brambor".
Jaká barva, jaká kresba, jaká malba! Je to bohatství tónu, jež se nachází jen v samé přírodě. A ti lidé žijí. Tóny se řetězí s božskou prostotou a pohled je maluje se skutečným okouzlením.
Vstoupila jsem do sálu, aniž jsem věděla, že tam ty obrazy jsou — a náhle se zastavila, zahlédnuvší „Seno", jako když se zastavíš před oknem nečekaně otevřeným na venkov. Bůh je veliký — ale Bastien také. Nevzdávají mu spravedlnost. Je sto kopí nad všemi. Nic se s ním nedá srovnat. Staří blázni a smutní nevědomci, kteří konvenčně omdlíváte před zakouřenými starožitnostmi nebo před napodobiteli mistrů! A pomyslet...
Dnes večer večeří u nás Julian, Saint-Amand a mladý Marinovič. Ten poslední je synem srbského ministra, švagrem princezny Karađorđevičové. Saint-Amand je hotový blázen.
Julian má drzost ujišťovat mě, že portrét, který vystavila Amélie, je dobrý. Pobuřuje mě to, protože mu už nebudu moci věřit. Jsem snad jiná než ostatní — a jsou skutečně všichni nespravedliví, zaujatí, sobečtí? Není tedy nikdo spravedlivý, laskavý, nestranný?
Bastien je málo oblíbený a žije stranou — to mě nutí myslet, že má možná všechny tyto vlastnosti. Ale má také pruskou lásku. Fuj.
Život je temný.