Čtvrtek 16. srpna 1883

Velká pohroma by bylo snad přehnané, ale to, co se stalo, může být právem považováno i rozumnými lidmi za pořádnou ránu kyjem...
A hloupé jako všechna moje neštěstí. Chystala jsem se poslat obraz na Trojroční výstavu 20. srpna, poslední termín — ale není to 20., to je dnes 16., kdy lhůta vyprší.
Jak vidíte...
Z toho mám mravenčení v nose, bolesti zad a neposlušné ruce... Tak asi musí být člověku po výprasku. Protože...
Kdy konečně přijmu rozhodnutí, které mi vše radí — skočit z vrcholu Vítězného oblouku?
Načež jdu se schovat na záchod, abych si vyplakala veškerou svou bídu. Jediné a málo hrdinské místo, kde nebudu podezřívána...
Kdybych se zavřela ve svém pokoji, uhádli by proč po takové ráně. Je to myslím poprvé, co se schovávám, abych se pořádně vyplakala, se zavřenýma očima, s ústy zkřivenými do grimasy jako dítě nebo divoký člověk.
A pak? Pak zůstanu v ateliéru, dokud oči nebudou zase normální.
Neboť to vše se píše průběžně. Plakala jsem pro Lardereiho v mamčině náruči a to svěření a ten sdílený žal byl měsíce tak krutým ponížením, že už nebudu plakat ze žalu před nikým. Před kýmkoli lze plakat vzteky nebo pro smrt Gambetty, ale vystavovat svou slabost, svou chudobu, svou bídu, své ponížení... Nikdy.
Byť to v tu chvíli ulevuje, člověk toho vždy lituje jako každého svěření.
No, to přejde — ano, v příštím květnu snad!... Výstava potrvá dva měsíce a po dva měsíce bude ta ohavná muka každodenně obnovována. Dnes ráno jsem se rozhodla napsat Cartwrightové velmi srdečný dopis (s nadějí, že mi bude užitečná pro dobré umístění obrazu). Chytila ses, má dobrá přítelkyně.
Zatímco jsem plakala, víte kde, přišla jsem na pohled mé Magdalény [Začerněná slova: která šťastná] — která nebude hledět na hrob, ale nebude hledět na nic, jako já před chvilkou, s dobře otevřenýma očima, jak je mívá člověk po pláči.
Koneckonců, koneckonců, koneckonců...
Bůh je nespravedlivý. A pokud neexistuje, komu se mám vzteknout!
Trestá mě za to, že jsem pochybovala.
Dělá vše, aby mě přiměl pochybovat, a když pochybuji, bije mě; a když vytrvám ve víře a modlitbě, bije mě ještě silněji, aby mě naučil trpělivosti.
Hlas se mi vrací — zpívala jsem celý večer, rozsah tří oktáv, o dvě noty více než když jsem měla celý hlas. Nemoc a Trojroční výstava ho rozšířily o dvě noty, ale stále není čistý — přesto se každý den zlepšuje.
To by byl dar z nebes.
Třetí událost. U stolu při čtení Stendhalových dějin Michelangelových přišla mě vážně chuť zabít se ze zoufalství nad tím, že nemám jeho genia.
K čemu žít bez genia. Co zbývá? Brzy zemřu — nedokázala bych žít bez drtivé převahy a...