Středa 15. srpna 1883

Dostávám vzkaz od Juliana, který je na venkově a zdá se věřit, že pošlu něco na Trojroční výstavu — první z těchto výstav se otevírá za měsíc: přijímá se jen málo obrazů. Je to výběrový Salon.
Téměř jsem se vzdala toho tam něco poslat... už jsem na to nemyslela...
A hle, jsem celá rozrušená. Ach! Ale naprosto.
Nadto pokud se mě Věčný Otec neujme, jsem u konce. Jsem ošklivá, neslyším — ten strašný muk je nad vše, co bych kdy dokázala říct.
Mám obavy o oči. Tyto půvaby dohromady mi tvoří tak nesnesitelný životní stav, že z toho vznikne šílenství. Nebo smrt. A Trojroční výstava — mám tam poslat? Pokud mi to Tony řekne sám od sebe nebo pod pseudonymem, prostě tak... Neboť skutečná hodnota obrazu v té věci asi příliš neváží, všichni starci posílají šest nebo sedm pláten a počet obrazů je velmi omezený. Píši Julianovi o svých pochybnostech.
Co mě zabíjí, je to, že se vidím zbavena veškeré přednosti — nejsem ani hezká a ostatně mě nikdo nevidí. Je třeba, aby...
A je mi čtyřiadvacet let. Bída nade mnou.
Zdržuji se pláče kvůli očím. A naštěstí nikdo nezná všechna ta utrpení... Proto bych chtěla milovat někoho... Ale ne, moje pýcha by nečinila zničující důvěrnosti.
Je lepší zemřít... A potom?!
Kde je ubožejší život než ten můj?
Kdo je víc zahrnut směšnými, ponižujícími, nesnesitelnými neštěstími. Ach! Bída nade mnou... Nikdy nebudu nešťastnější.
Paní Cartwrightová mi posílá květiny s dopisem, v němž mi říká tisíc milých věcí a že nepřichází, protože dostala od mámy vzkaz, který ji velmi hluboce urazil, ale že mě za to nečiní odpovědnou atd. atd. atd.
Chtěla jsem odpovědět ujišťováním, ale z opatrnosti jsem se zastavila u ústního vzkazu — moje dopisy u té ženy by četli všichni, jimž by se chtěla chlubit, že je tu přijímána, atd. A přesto k ní cítím velkou náklonnost; je v mé mysli spojena s Bastienem, dívám se na ni skoro jako na samu paní Mackayovou.
Ale... sama paní Mackayová se od ní odtáhla, ta ohavná holka se snaží postavit se do respektabilní pozice a stýká se s pár slušnými lidmi. To mě rozlítí — ona přece...
Pokud jde o dopisy se zrušením našeho večírku, není to vůbec ona — obvinila ji Bariová, která to zařídila, a Bailleulová přišla sem přinést tu drbu, aby odvrátila podezření od své milé hraběnky-kurtizány Bariové. Vidíte dobře, že jsem se velmi mýlila, když jsem si představovala, že se Stéphanie zajímá o mě. Všichni vědí, že to byla Bariová.
No, co ještě?
Bastien je tady, Tchernitskij ho potkal dnes ráno.
Je to tak, jak jsem si myslela.
A pak co ještě?
Nenávidím se, opovrhuji sebou, pohrdám sebou, vysmívám se sobě, jsem ošklivá, hloupá, směšná, stupidní, odpuzující...
Je to jako strašná věc padající z nebe, kletba starověkého ražení.
Je to směšná hrůza, která mi zahřívá záda a svírá nohy, aby mi stoupla do tváře.
Co, kdo? Nic, nikdo.
Teď se může stát vše, nevidím důvod, proč by nenastala spousta bláznivých věcí. Vypadá to jako nervový stav, a přesto ne — vše by se dalo logicky vysvětlit... Jsou tu důvody.
1° — Trojroční výstava.
2° — Obava z toho, že se zajímám o toho malého malíře, a především obava, aby se to vědělo. To jest — obava, aby se vědělo, že si přeji dobýt ho, a protože ho nezískám, předem se stydím a jsem tak pokořena, jako by mě zbili.
Přesto se podívejme... Ať říkáte co chcete, jsou tu nepopiratelná fakta: toužím po tom a nemám ho. Pociťuji neúspěch před svou vlastní pýchou, a to je tak těžká věc... Kdybych aspoň měla pro útěchu svého sebehodnocení... Ale v Paříži si mladá dívka nezíská lásku — vdávají a je věno! Ostatně nikoho nevidím. Cítím potřebu připomenout si malého Španěla z ambasády, který byl u paní Aanchinové velmi pozorný, a dva nebo tři nebo čtyři jiné, kteří byli stejně pozorní na těch ubohých dvou nebo třech plesech, kde jsem byla. To mě vše nudí, chtěla bych jet do Itálie, kde lidé chodí pod okny... Vidíte Bastiena procházet se po ulici Ampère... Kdyby byl opravdu zamilovaný... Myslím, že bych zapomněla na mnoho starostí...
Saint-Amand dnes večer večeřel.
A přece je to znamení... Procházet se večer na balkóně a nevědět, zda odbil čtvrt na sousedním kostele, a říct si: nuže, pokud první vyzvánění bude čtvrt nebo půl, pak... bude do mě zamilovaný. Čtvrt odbila a po ní přišel krásný, rozjasněný, šťastný, bezděčný úsměv — jen pro mě samotnou, v noci. Kdyby odbila půl, byla bych celá zarmoucená... U jiných mají takové věci váhu, ale u mě to nic neznamená.
Fantazie... a věčný strach z neznámých velkých neštěstí...