Úterý 14. srpna 1883

Nuže, a dnes? Říkám vám — je to vymazáno.
To jest — takto. Přišla jsem na to, co byl ten pocit onoho večera. Zažila jsem ho již v Londýně, v Itálii, v Louvru. [Škrtnuto: Zvláště dříve, ten velmi živý pocit] před několika lety. Nemohla jsem přijet do velkého města, aniž by mě nepřepadl neklid a smutek a tisíce pocitů, které lze shrnout takto: „co věcí, co bytostí, co peněz, co uměleckých předmětů! co rent! A pomyslet, že to nikdy nebude moje!"
Kdyby byl člověk schopen pociťovat něco podobného před šperkem, bankovkami nebo hodinkami, byl by zlodějem a možná i vrahem.
Zmocnit se, vlastnit, vládnout, panovat, žít životem celého národa — to jsou pudy té ubohé bytosti, která vám píše.
Jak chcete, abych stojíc před předmětem jako Bastien-Lepage nepocítila touhu zmocnit se ho, a tudíž i smutek a sklíčenost.
A vůbec nebylo třeba ukládat mi tu strašnou fyzickou méněcennost [Škrtnuto: aby mě rozlítil], abych pociťovala záchvaty zuřivosti. Někdo, koho byste chtěla vidět nejen jako sobě rovného, ale jako svého... podřízeného, někdo, koho byste chtěla ovládat, podmanit, okouzlit — ten někdo... vás šetří, je-li jemný, a lituje vás!
Ale to je monstruózní.
A dnes večer? Dnes večer totéž.
Když se člověk předem leká, očekávané trampoty nepřijdou. Tak pravdivé je to, že zklamání je vždy.
Není to tak, že bych se vzdávala... Ach! Bože, to je prostě nemožné, a tak se člověk smiřuje... se zuřivostí a bez smíření. Tedy...
Ach! Sebelépe se snažím... Ne, to tam není. Sebelépe doufám, že to snad není vidět, ale že... Ne, žádný dojem, žádný, žádný. Opakuji si to, abych se lépe rozlítila. Ale proč, proč, proč?!
Dívám se na sebe jako na mezník a architekt u mě nachází tisíc půvabů. Uznejte, že to je... To nemá jméno! Nemá to jméno, to není.
A tak jde člověk padnout na kolena před Bohem, aby dal, aby to tak bylo. Kdyby Pánbůh neexistoval... Ale existuje-li, stejně mě nevyslyší... protože jsem v něj pochybovala. Ach! Kdyby mi to přiznal, kdyby mi to přiznal, nikdy bych nepochybovala! Není to slib za odměnu, nic lepšího než věřit si nepřeji, ale on mě zahrnováním nepřízní činí nevěřící. Všechna ta trápení a to nenapravitelné neštěstí.
Bude muset... Bože, dejte, aby to tak bylo...
Co je moje malba? K čemu malovat? Už necítím svá budoucí oblíbená díla...
Jules říká, že malba je božím shrnutím literatury, kvintesencí... Tři sta stran na jednom plátně, dvacet čtyři hodin v jediné minutě...
Ach! Bere-li to takto... je příliš silný a nikdy mě nebude milovat. Koneckonců pokud se to mělo stát, byl by tu blesk z nebe. Tedy? Já ho mám ráda a nepřišlo to najednou... To jest — abych řekla pravdu, nemiluji ho, proto to nepřišlo hned.
Přála bych si, aby mě miloval tak, jak já miluji jeho?
Z nouze, bez pochyby.
Tedy poněvadž to nepřišlo hned, nepřijde nikdy?! To by bylo zoufalé. Podívejme se...
Nu, koneckonců mě považuje za inteligentní, milou snad, atd. ale to je vše. Nemá tytéž důvody jako já... Především zbožňuji jeho talent a je to jeho talent, co způsobuje, že ho sleduji a objevuji všechny jeho další přednosti, a všechny ty přednosti dohromady tvoří jeho génia.
Koneckonců pokud mě nepozval přijít se podívat na jeho studie, je to proto... Nacházím dobré umělecké důvody — myslím, že z různých studií tvoří velkou mořskou krajinu, a myslím, že si namlouvá, že je pryč, aby mohl pracovat v klidu.
U něj i u mě jde Umění před vším ostatním — chápu tedy, že jisté myšlenky, posedlosti... a naprostý klid jsou nutné, a kdyby ho pozvali k večeři, narušilo by to rozpoložení jeho ducha, nastal by přetrh v proudu, v mozkovém fluidu vedoucím jeho oko a ruku, a pak — s bohem výsledku, po němž touží, jejž hýčká, přivádí, zpracovává... Stačí jedno slovo, jedna cizí tvář, jedna přechodná starost — a pozornost se obrátí jinam... Zdá se vám, že je to přitažené za vlasy? Ale on je natolik mužem té teorie, že je pravděpodobná. Ostatně já sama jsem už taková, třebaže mé studie nejsou ještě díla, jež by vyžadovala to, co vyžadují jeho díla.
[Škrtnuto: Píši Émilovi, abych zjistila přesně, kde je Jana z Arku, chci ji koupit jako překvapení.]
Celkově mi to vše je lhostejné.
Ale to vše je život, malá hlupáčko.