Pondělí 13. srpna 1883

Tak co? Je to přesně jako bych se zdála — to je dojem dnešního rána, včerejší večer vypadá jako sen té noci.
Přichází model a já beru sto měření — ale moje celkové proporce jsou správné! Kde měl oči, Jules?
A já si už myslela, že moje práce je znetvořená! Skočím po listu papíru a improvizuji to, co následuje, po sedmadvaceti konceptech.
Řekněte svému rozkošnému J., že moje hliněné celkové proporce jsou naprosto správné. Ověřila jsem to dnes ráno ze všech stran s modelem. A pomyslet si, že jsem kvůli tomu byla hloupá a nešťastná celý večer. A pomyslet si, že ten velký umělec na to třeba myslel na paní de Bailleulovou, nebo to řekl schválně, aby mě trápil.
Se srdečnými pozdravy
Marie Bas...
P.S. Poněvadž je to minulé a nenapravitelné, řekněte témuž J., že tím, že mě nepozval přijít se podívat na jeho čmáranice, dopustil se velké hanebnosti. Přeji mu obdiv hlupáků... a toho se mu nedostane, a přitom jsou ve většině! Chce tedy, aby ho milovali bez malby?? Nikdy. Pomineme-li jisté dary, jimž prokazuji úctu — co zbývá? Muž. Těch je všude, a aby se na ně dívali příznivě, je třeba...
Bude-li tento nedostatek důvěry a ohleduplnosti pokračovat, připravím ho o Bojidarovu úctu. To vy mu točíte hlavou a věříte, že je největším malířem vesmíru — dobře, ale pak to pište: uni-vert.
a dole já, ukazující Julesovi nos, s popiskem: Opovrhuji jím.
[Pozn. vyd.: zde nákres Marie v deníku.]
A pak? A pak jsem se nemusela znepokojovat. Není to ještě on, kdo mě zahubí láskou — přiznávám ale, že včera večer jsem byla ponořena do oceánu bídy, sklíčenosti, smutku.
Stendhal k tomu přispěl.
Co bych s tím dělala? Co bych dělala, kdyby mě snad zázrakem miloval? Muž milovaný baronkou de Saint-Amand. A ne manžel paní Bastien-Lepageové? Ne. Proč?
Ale z důvodů, které jsem již vysvětlila.
No, to by mě mělo uklidnit ohledně stavu mého srdce. Ještě víc se uklidním, až u něj objevím slabou stránku, až udělá nějakou nemotornost nebo řekne hloupost. Zatím nevidím žádnou absurditu, žádnou neobratnost.
Miluje svou malbu... Ale to je ještě jedno pouto, jsem ráda, že se zná.
[Začerněná slova: Ale vy] dokonce i děláte to slavné „ať se říká co chce"
Pochopili jste vy, veškerou tu energii?
Ach! On to pochopil a dává to najevo přede mnou otevřeně, protože ví, že smýšlím jako on.
Dost, dobrou noc, nemyslím na to. Je to jako sen — minulý, vymazaný.
Přesto mu vzdejme spravedlnost — nemluví o sobě ani o svém talentu, jedinou výjimkou byl jeho příspěvek do Amsterodamu, který označil za „pochade."
— Pochade, říkám, ale taková pochade pěkně povedená...
Ano, ale stejně... Ta prostá slova byla doprovázena výrazem a pohledem, jež říkaly: pro nás ano, bylo to dobré, ale ne každý vidí jako my. Vidíte, že je velmi skromný a že samotný výraz říkal, že smýšlí jako já. A to proto, že ví, že ho obdivuji jako on sám sebe.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie rozkládá slovo „univers" (vesmír) na „uni" (spojený) + „vert" (zelený) — ironický obrázek.
Pozn. překl.: Pochade (fr.) — rychlá skica, hrubá studie; sebeironické označení vlastní práce.