Neděle 12. srpna 1883

Ta myšlenka, že Bastien přijde, mě tak rozrušuje, že jsem nebyla schopna nic dělat. Je skutečně směšné být tak citlivou na dojmy, a kdybych nebyla s podobnou úzkostí čekala na jiné, myslela bych si, že jsem k němu nějak citově vázána... Stejně ta zaujatost je velká.
Řídit se Stendhalovými předpisy, být půvabná, dát mu pocítit, že není Bůh, aniž bych ho ranila — a k tomu ta otravná myšlenka, že ho přivádí jeho bratr. Celkové rozrušení tak velké, že nejsem schopna ničeho. A dokonce ani ta vyhlídka na hezký večer jako s Julianem a Tonym — nuda, stísněnost, úzkost a to vše pro nic.
Tak jako tak nic.
A teď, když odešli, v půl dvanácté se obávám, že to snad není bez příčiny. Vy jste mými důvěrnými svědky, že ano — a říkám vám i věci, které mi přicházejí hanebné.
Povečeřel s námi i pop... Při stole jsme hovořili, Bastien je nevšedně inteligentní, méně brilantní než Saint-Marceaux, ale... Neukázala jsem mu žádný obraz, nic, nic, nic. Neřekla jsem nic okouzlujícího, to jest neblýskla jsem se — a když Bastien začínal zajímavý hovor, nedokázala jsem odpovědět, ani sledovat jeho hutné, zkondenzované věty, podobné jeho malbě; s Julianem bych byla dokázala repliku, protože to je druh rozhovoru, který mi nejvíce vyhovuje... Je nevšedně inteligentní, chápe vše, lze s ním mluvit o čemkoli, je dokonce vzdělán — obávala jsem se jisté nevzdělanosti.
Zkrátka když říkal věci, na které bych měla odpovídat tak, abych ukázala své krásné duševní nebo srdečné vlastnosti, nechala jsem ho mluvit a zůstala hloupá. Nemluvě o... Ale dnes večer jsem dost nespokojena, ano, dost nespokojena — když neslyším, to ještě ujde, ale slyšet a neumět toho využít, to je pro mě vrchol. A když mi v průběhu večera náhodou unikne, co říká ten... ten umělec... zkrátka s ním to bolí víc než s ostatními. Nedokážu ani psát.
Je to jeden z těch dnů, jsem celá rozložená... Touha zůstat okamžitě sama a ujasnit si dojem, který je zajímavý a značný — deset minut poté, co tu byl, jsem v duchu kapitulovala a přijala tento vliv.
A já nejsem ani hezká! A nebyla jsem ani duchaplná. A nemohu si u něj dělat nárok na uměleckou aureolu.
A jsem... méně než kdokoli jiný.
Přemýšlím, sbírám se... Ostatně ano, vy jste mými svědky — ale co by na tom bylo hanebného?
Je vždy hanebné zaobírat se někým, kdo vás nezajímá. Koneckonců vím, že na to budu myslet výhradně po nevím jak dlouhou dobu... Koneckonců je třeba přiznat ty nejponižující věci. Brala jsem jisté potěšení [Škrtnuto: krajní], něžné, mateřské, čisté, ze sedění vedle toho pána — připadá mi, že bych ho milovala tak, jak se miluje dítě.
A neřekla jsem nic z toho, co bylo třeba. On je pořád Bůh nebo se za něj považuje. Ještě jsem ho v tomto přesvědčení posílila. Ani ho nenapadlo nás pozvat přijít se podívat na jeho obrazy... Neptala jsem se, on řekl, že odjíždí, ale... Zkrátka přišel pravděpodobně kvůli svému bratrovi, kvůli svému ohavnému bratrovi, který... Ach! To je k zuřivosti!!
A navíc mít tu krutou méněcennost... Lze se za takových podmínek někomu zalíbit! Bez pochyby zůstane v Paříži, ale zjistím to ve středu. Bratr je hloupý a ošklivý. Ano... nejsem šťastná. Mám chuť plakat. Je to spravedlivé?
Vůbec ho nezajímám a nikdy na mě nepomyslí — přitom já ho budu mít teď neustále v hlavě. Je malý a pro sprostý lid ošklivý, ale pro mě a pro lidi z mých krajů je ta hlava okouzlující. Co si o mně myslí? Byla jsem neobratná, příliš často jsem se smála...
[Škrtnuto: Řekl žertem.] Říká, že žárlí na Saint-Marceauxe...
Nedokázala jsem ani oslavit Harlekýna filozofickými výrazy... Bylo třeba být koketní!! A příležitost byla dobrá... Byla jsem hloupá. Ach, ano, hloupá!
Takto se lidem nelíbí. Ne, ne takto.
A ukázala jsem mu hliněnou skicu — tu nejhorší; v poslední hodině jsem nevědomky tak zvětšila hlavu a ramena, že to celé vypadá pokřivené. Krásný triumf.
Jaký pocit neklidu, lítosti, sklíčenosti...
Jakmile to bude všechno zapsáno, bude mi lépe, ale stejně... Je to těžké. A nemám střelivo pro tu válku!
Koneckonců zbývá útěcha v tom vidět bratra — to je aspoň něco...
[Škrtnuto: Bratr.] Pokud jde o toho pravého — je to jako se Saint-Marceauxem: nejmenší gesto z jeho strany je jako výjimečná laskavost, když se uráčí žertovat, je to přízeň, a podívá-li se na vás o trochu lépe než na rubovou stranu starého plátna, je to jistý druh štěstí.
Ale Saint-Marceaux je na přemlouvání nahlas, zatímco Bastien je na přemýšlení. Dost dlouho jsem bezcílně plula — teď mám zaměstnání, pevný bod, jakýsi... Ostatně k čemu? Jsem schopna se tím trápit... Koneckonců první myšlenka, když jsem přebrala vše, je myšlenka na zoufalou situaci — snad ještě nebyli na konci ulice a já jsem už tam byla, a pak — ó slabosti — jde se prosit Pánaboha, aby vás z toho vytáhl. Na konci sil. Ale Pánabohu je to jedno, posmíval se horším žalobám — a teď se postará o to, aby... A to vše proto, že je zručný malíř? A já, ubohá a nehodná čmárálka... Koneckonců neříkám vše [Škrtnuto: mluvit zastřeně, člověk] — výhrady přikládají věcem příliš velkou důležitost... Jako by si člověk netroufl o tom mluvit... Nuže co? Ano, není naděje, že mě ten člověk bude milovat. Nu tak... okamžitě jsem si to uvědomila a pak se s čím smiřuji? S tím, že mnou milována nebudu. To je... Ještě neodešel a já jsem se již smiřovala s tím, že ten zázrak mohu čekat jen od nebe. Bylo by to štěstí tak velké, tak velké, že... Byla jsem hloupá. Ten ubožák ani netuší, co si o něm myslím. Myslím o něm to nejlepší — a to mě rmoutí. Chtěla bych přemýšlet jen o někom, kdo mě miluje, abych konečně zakusila ten cit, o němž mluví knihy a lidé. Vzájemná láska. Štěstí tedy? Nic víc než to, moje malá. A pak všechna ta zklamání, která to sebou nese — pochopitelně, to víme předem, ale co na tom.
Netroufám si pomýšlet na to, že bych toho velkého muže brzy viděla, ale lpím na myšlence vidět bratra, abych s ním o tom promluvila — jenže se nedozvím nic... A není to ostatně jasné! Kdyby měl sebemenší chuť nás znovu vidět, pozval by nás přijít se podívat na obrazy přivezené z Bretaně. To bylo samozřejmé. Neříkám, že nás nenávidí, považuje nás všechny za milé — to je ale vše, a přišel kvůli svému bratrovi a aby dokázal, že mě nemá v nenávisti. Přišel kvůli svému bratrovi.
[Škrtnuto: To je dojem...] Byla jsem duchem velmi připravena, přišel nad to a ukázalo se, že ladí s předchozími krystalizacemi. Nic nedrásalo mezi mými sněními a jeho slovy, byl stejně... duchaplný a poetický jako ten vysněný hrdina — takto to může být nebezpečné.
Ne, jsem ospalá a začínám pociťovat jen trochu nudy... Stejně nikdo se o tom nedoví, ale kapitulovala jsem, nakolik je to možné.
Koneckonců jsem v tom věku, kdy je člověk vážný — zamilovanosti do Gabrielů mě už nebaví. Hledám velký, nádherný a něžný cit, s nímž půjdu na velkou cestu do Itálie, Španělska, Holandska, kochat se přírodou, uměním, životem. Průvodce na té cestě tedy? Ale ovšem. Nuže — vdám se za Saint-Amanda, udělám první krok k Bastienovi-Lepageovi a on mě bude milovat. Jde-li jen o to mít příjemnou milenku, člověk se snadno oddá — a já ho dokáži vést tak, aby mě opravdově miloval. Vdaná žena může vše, pokud muž není zamilován jinde.
Ta stará Mackayová. Je mi to jedno a nevěřím tomu.
Ale teď... teď je vše nemožné, protože budu vypadat, jako bych se nabízela k sňatku, což je hanebné. Ale pak.
Tedy už ne kvůli Cassagnacovi chci provdat se za Saint-Amanda.
Ne, Cassagnac je obyčejný, má ženu a dvě děti a nemá citlivosti.
Tedy? Celkově, Shrnutí?
Takto: jsem velmi zamilovaná... dnes večer, a je to jako s Cassagnacem — nic hmotného... Miluji duši, ducha, povahu, jíž přisuzuji veškeré dokonalosti, věřím, že má vše, po čem se sní... A on na mě vůbec nemyslí.
[Na příč stránky: A o osm dní později vůbec.
ó krystalizace! Stendhale, máš pravdu.]
Ani ho nenapadlo nás pozvat přijít se podívat na jeho obrazy. Bojí se, že mu ukradnu náměty.
To je zase utěšující a sladká myšlenka.
Koneckonců, bohužel...
Proč neřekl, nenabídl přijít se podívat na jeho plátna! Proč?
Když jsem se ho zeptala, co tam dělal, mohl říct: přijďte se podívat.
Tušila jsem, že to byly námořní motivy.
Ach! Bída.
Ach! Bída, ach! Bída... mám už jen spánek a usnu s myšlenkou na toho Julese, jehož definitivně přijímám za předmět všech svých snění — k čemu to?
Nikdo se o tom nikdy nedoví. Ano, provdám se za Saint-Amanda nebo... ?