Čtvrtek 28. června 1883

Takže jsme Rosalii provdali – Bojidar šel za družbu a já za družičku.
Bylo třeba čekat dvě hodiny na radnici, neboť nevěsta, která na vše zapomíná, zapomněla na nevím jakou formalitu.
A viděli jsme spáchat čtyřicet sňatků – to je fantastické.
A jak je to prosté – člověk by měl chuť jít tam také... Výborně jsme se bavili a utahovali si ze všech těch dobrých lidí.
Pak kostel, pak svatebčané odejdou do Jardin d’Acclimatation v Neuilly atd. atd. atd.
Pitauchard (ve skutečnosti se jmenuje Dominique Dame) a Rosalie nejsou nijak poetičtí, dojemní také nebyli a podezírám je, že hřešili již dopředu...
Ale to mě zajímá pramálo; po návratu ze všech těch slavností, trochu unavená, narazím na životopisnou studii paní Survillové, rozené Balzacové. Musím vám říci, že ho čtu od A do Z – jsem ve dvacátém svazku; přečetla jsem tedy tento životopisný medailon a i za cenu, že se zesměšním, řeknu, že v nitru tohoto vznešeného muže téměř úplně poznávám sama sebe. Ach, zbožňuji ho, ach, jsem z něj bez sebe, ach, obdivuji ho!
A všimněte si, že jsem právě řekla, že v něm poznávám sebe...
Ano – ty poryvy ke slávě, až po ty žerty o své budoucí proslulosti; všechny ty věci... A způsob, jakým mluví o svých dílech, o své práci...
Ach! Jaká škoda, že zemřel – a pomyslet... A všechny jeho denní sny... Netrávím snad svůj život sněním o neobyčejných věcech? Vymýšlím události; ten druhý život běží svým tempem... Události se řetězí.
Dospěl k tomu, že věřil, že se to opravdu stalo – a já někdy také; proslavil se teprve pozdě, odrazovali ho, popírali jeho talent, jeho povolání... A z toho mám radost, protože ženy v ateliéru popírají mou malbu... Zkrátka...
Má francouzština je nesouvislá, ale dokázala bych se ji naučit... Nikdy jsem nepsala než ve spěchu, v běhu, bez přemýšlení... Kdybych se pokusila... čas. Měla bych mít čas, neboť nemám žádné hmotné starosti. Ano, ale muž se může oddat práci, kdežto žena má starost, aby nezůstala na ocet. Čtyřiadvacet let – to není maličkost. Ach! muži mají štěstí. Ach! být slavná, proslulá, velká!!
Bože můj, vezmi vše – a k tomu ještě i to! Ale to dává vše!...
Gaviniovi přicházejí dnes večer. Musím se vdát. Tihle lidé mi možná dávají šestadvacet! Vztek! Svět je hloupý. Pohrdám jím a chci mít k tomu právo.
Balzac říká, že krásné duše mají potíže uvěřit nevděčnosti a lidské špíně, ale jakmile je jejich výchova v tomto ohledu dokončena, dospívají k shovívavosti, která je posledním stupněm pohrdání.
Tam už jsem i já – neboť i když jsem neviděla veškerou lidskou nízkost, vše jsem uhádla. A ten pocit shovívavosti vysvětlil božsky: ano, je to shovívavost, která je vrcholem pohrdání. Tam jsem i já.
Chci velkého muže, kterého bych milovala! Žádný není. Tak kdo? Žádný není.
Sním o tom, že začnu dopisovat jako Modeste Mignon...
Ach! Jak je člověk šťastný a jak nešťastný, když překročil jisté hranice inteligence. Zdá se mi chvílemi, že tento nekonečný deník obsahuje poklady myšlenek, citů, originality.
Hromadím již léta a dělám si poznámky zvlášť do sešitu... Je to potřeba bez postranního úmyslu, jako potřeba dýchat. Ale především bych si musela zajistit klid tím, že se vdám – abych už neměla tuto starost. Pak se celá oddat práci.
Za koho? Za bezvýznamnou bytost! Za Bojidara? To by bylo příliš legrační! Jaký to typ. Chápete – vodila bych si ho jako Coca... nebo Saint-Amand – s tím by byl člověk... klidný.
Nechci mít děti... Nikoho nemiluji. Chci být slavná. A pak...
Zdědím více než šedesát tisíc rublů, to jest téměř sto padesát tisíc franků. Je to velmi nečekané a jsem velmi spokojená.
Koupím tu Johanku z Arku... Je Bastien velký muž? Ne. Já, já, já!

Poznámky

Pozn. překl.: Laure Surville, rozená Balzacová (1800–1871) – sestra Honoré de Balzaca a jeho první životopiskyně (Balzac, sa vie et ses œuvres, 1858); odtud Mariino čtení Balzacova životopisného medailonu. ↩
Pozn. překl.: Modeste Mignon – hrdinka stejnojmenného Balzacova románu (1844), venkovská dívka, která začne tajně dopisovat obdivovanému slavnému básníkovi; Marie román četla v prosinci 1882 (097). ↩