Pátek 29. června 1883

A zaprvé: zkoušela-li jsem kreslit ve třech letech a dělala-li jsem karikatury v desíti, psala jsem své dojmy v devíti a načrtla román v patnácti – taktéž. A od té doby...
Copak nejkrásnější malbou není malba lidských citů? To vše shrnuje. Je to květ ducha, srdce, duše – nejjemnější a nejušlechtilejší podstata lidské inteligence. Co bez ní zbude ze slávy, z lásky, ze samotného umění? A koneckonců – k čemu by bylo zaznamenávat to, co mi mohlo projít hlavou nebo srdcem?
Copak dopisy mnichů z Cimiez Záhadnému, ale hloupému Émilu d’Audiffretovi nejsou nesmírně zábavná a duchaplná legrace – bohužel narážky na slavné neznámé Nicejce budou ztraceny...
Budou ztraceny.
Chystám se tedy na zveřejnění?
Och! Ano! Je to jako sochařství. Ráda bych uměla sochařit, abych vyjádřila krásné věci, které vidím – jako bych ráda uměla psát, abych vypověděla množství věcí, které mě dusí. Ale malba! Dělám obrazy, protože umím malovat. Rozdíl je obrovský! Ach! Bože můj, jen kdybych žila dost dlouho.

Poznámky

Pozn. překl.: Cimiez — návrší nad Nice s františkánským klášterem; o jaké dopisy mnichů Émilu d’Audiffretovi jde, Marie neupřesňuje. ↩
Pozn. překl.: „Záhadný“ (le Surprenant) – Mariina přezdívka pro Émila d’Audiffreta. ↩