Středa 13. června 1883

Chodí spousta navštívenek. Paní Gaviniová poslala telegram z Agenu, přišla Odette a pan Eschmann, jeden Rus, a starý Géry, který přichází s obličejem z onoho světa, v slzách... jen stěží jsem se dokázala naladit na jejich notu...
Měla bych plakat... A já jsem neplakala, ani při bohoslužbě v kostele, která se konala v pět hodin. Nikdo nebyl pozván a byli tam jen Saint-Amand, Bojidar, Englehardtovi a Tchernitsky. Kdybych byla opravdu zarmoucená, nevyprávěla bych to, neboť je v tom stud, který bych tím, jak se mi zdá, zraňovala; ať je to jak chce, jsem příliš klidná... Dnes ráno jsem měla model, Edwige, která pózuje u Sucheteta; a Suchetet, když se včera dověděl, že u mě bude dnes ráno pózovat, mi vzkazuje své nejupřímnější blahopřání k mému Salonu.
Procházel se se Saint-Marceaux, který mu ukázal mé obrazy, a ty se mu velmi líbí. Toho Sucheteta jsem nikdy neviděla, jen máme často stejný model, jehož prostřednictvím jsem ho požádala o několik rad ohledně modelovacích špachtlí, točen atd.
To je mi nesmírně příjemné; viďte, že je to příjemné?
Mezi ostatními navštívenkami přišla i navštívenka od Julesa Bastiena-Lepage, jedna z prvních, a dopis od architekta, který píše: „Drahá slečno, kdybych se neobával být vhodný atd. atd., které tak prudce zasáhlo celou Vaši sympatickou rodinu, již mám potěšení znát...“ dále mě prosí, abych věřila jeho upřímnosti atd., jeho úctě a jeho obdivu. Snad by se člověk neměl posmívat formě, když obsah vychází ze srdce, ale to je jedno, je to dopis skoro jako od domovnice. Copak starší bratr nepíše lépe... ráda bych z něj vymámila dopis.
Znepokojuje mě, že jsem příliš chladná, budou z toho řeči...
Kdyby mě mohl vidět on, můj otec, jak se zabývám svým smutkem a kondolenčními navštívenkami a dopisy, nasadil by jeden ze svých posměšných a pohrdavých výrazů, jako by chtěl říct: to je všechno? Je to jeho vina! Jeho povaha mi byla velmi sympatická, mnohem víc než mámina, a on si zalíbil v tom, že se mi stával... lhostejným a často i nenáviděným, protože mě jen urážel a mluvil se mnou tónem, který bych od nikoho nesnesla.
Vkládal do toho svou ješitnost. Ach! vy se před ní plazíte po břiše, no dobrá, však uvidíte!! Tady v Paříži byl nesmírně prudký, jednoho dne mi málem vyhrožoval, že mě zbije, můj výraz mu připadal drzý a vykřikl: „Uvidíš, co ti udělám, uvidíš, budeš si to pamatovat celý život.“ Máma ho odvedla, protože se bála, že mi něco hodí na hlavu. A čím jsem si to zasloužila? Nic než že jsem mu řekla: „Prosím vás, nekřičte na mě, nejsem zvyklá, aby se se mnou takhle mluvilo!“ Ten klidný výraz, který jsem měla, ho přiváděl do zuřivosti. Když teď pomyslím na ten ohavný tón, jímž chtěl mít navrch nad „mými troufalostmi“, stoupá mi krev do hlavy.
A přece jsem se snažila být milá, ale on se pořád bál, že bude pod mou „nadvládou“.
Mohla jsem ho mít velice, velice ráda, ale tohle a ta věc s mámou... Zkrátka, říkám vám věci tak, jak jsou.
Žil po svém a vládl svému okolí, já po svém a vládla jsem svému, pak jsme se ocitli pohromadě a on s jakousi dětinskostí dokazoval svou nezávislost. Velmi často vyletěl a domníval se, že chci „poroučet“, ač mě to ani ve snu nenapadlo. Zkrátka jeho podrážděnost je třeba připsat na vrub nemoci...
Zkrátka... V takové chvíli, před smrtí, před tímto koncem všeho! ptám se, zda jsem se něčím neprovinila? A myslím, že ne... Zacházel se mnou bůhvíjak, plakala jsem kvůli tomu a dokonce mě napadlo odjet, odejít pryč, abych dobře ukázala, že...
Představuji si mámu: kdybych měla to neštěstí ji ztratit, vyčítala bych si tisíc věcí a tisíckrát by mě hryzalo svědomí, neboť jsem byla velmi hrubá a velmi prudká... Z dobré pohnutky a z pudu sebezáchovy, to dobře vím, ale přesto si budu vyčítat všechny ty výbuchy slov...
Ostatně máma... Byl by to nesmírný zármutek, už jen při pomyšlení na to se rozpláču; ať jí přiznávám sebevíc vad, nesblížily bychom se, kdybychom nebyly příbuzné, ať si říkám, co chci... Ale u ní je to všechno nedůslednost, lehkomyslnost a nevědomost; je to dítě, a dítě za takových okolností je bytost odporná, to dobře vím; raději bych jí přála milence a aby uměla žít jako ostatní...
Je ctnostná, ale ničemu nerozumí a nemá ke mně důvěru..., a pořád věří, že se všechno nějak urovná, že je lepší „nedělat scény“.
Myslím, že smrt, která by mi způsobila nejvíc bolesti, by přece jen byla smrt mé tety, která se celý život obětovala všem a nikdy, ani jednu minutu, nežila pro sebe, kromě hodin strávených u rulety v Badenu nebo v Monaku.
Jen máma je k ní laskavá; já jsem ji už rok nepolíbila a říkám jí jen lhostejné věci nebo výčitky kvůli hromadě hloupostí. Není to ze zlomyslnosti, ale protože i já jsem byla velmi nešťastná a ještě jsem, a všechny ty hádky o naše záležitosti s mámou a tetou mě navykly na úsečný, tvrdý, příkrý tón. Kdybych začala říkat věci něžné nebo jen vlídné, rozplakala bych se jako hloupá.
Zkrátka, i bez něžností bych mohla být přívětivější, usmát se a občas si s ní promluvit; učinilo by ji to tak šťastnou a nestálo by mě to nic, ale byla by to taková změna v mém chování... že se neodvažuji, z jakéhosi falešného studu. A přece mě tato ubohá žena, jejíž příběh se dá napsat jedním slovem: Oddanost, dojímá a ráda bych byla milá... A kdyby měla zemřít, ta by mi teprve zanechala výčitky svědomí! Vezměte třeba dědečka: občas mě popouzel starcovskými zvyky, ale stáří je třeba ctít; stalo se mi, že jsem mu odpověděla nepatřičně, a když byl ochrnutý, měla jsem tolik výčitek, že jsem k němu velmi často chodila posedět, abych to smazala, zmírnila, odčinila. A pak, dědeček mě měl velmi rád, a hle, když na něj myslím, pláču.
Ale otec... Po dvaceti letech odloučení mě chtěl získat hrubostmi nebo prudkostmi!...

Poznámky

Pozn. překl.: Pravděpodobně francouzský sochař Auguste Suchetet. ↩