Sobota 2. června 1883

Nevím, co se z toho obrazu stane – Villevieille, Claire, pop, rozhovory, model, který nepózuje!
A ráno jsme se zastavily u Juliana, abychom se dozvěděly, zda přijde dnes večer; jde o lístek do cirkusu. Vypráví, že paní Cartwrigthová chce dát namalovat svůj portrét, a protože to pro neznámého malíře znamená slávu, myslí na tu či onoho – jen ne na mě. A když se ho ptám proč, říká, že mám příležitostí, kolik jen chci, a že nepotřebuji, aby se o mě někdo staral...
Opravdu nevím, proč tak tvrdohlavě pokládám Juliana za přítele. A proč jsem se tak rozhořčila na Tonyho, který má desetkrát větší cenu než on.
Alice napsala malé Canrobertové dřív, než napsala mně. Všechno to do sebe zapadá. Dosud jsem s ní zacházela pohrdavě, ale to se ne vždy chápe. Ta malá, ke které jsem byla naprosto bezvadná... je pěkný vzorek lidstva.
Stydím se to říci, ale zašla jsem tak daleko, že jsem jí dala šaty. Jak je svět opovrženíhodný a jak má Saint-Marceauxův Harlekýn pravdu! Saint-Marceaux sám tvrdí, že svět je jeden velký ústav pro choromyslné, že je třeba pokud možno poznat posedlost těch, s nimiž se setkáváme, a jsou-li nebezpeční, za pochodu se jim vyhýbat.
Teta a Dina jsou v cirkuse, v předvečer Velké ceny. Já zůstávám tady a skládám dopis malé Američance a jeden Tonymu.
Dopisy mě přivedou do záhuby, a je to u mě posedlost.
Dina tvrdí, že kdyby mě nechali o samotě s mým vlastním rozsudkem smrti, který by stačilo podepsat, abych byla popravena, podepsala bych ho z radosti, že něco napíšu.
To jsou ale žalostné dva týdny. Jsem se všemi pohádaná a všichni mě opouštějí.
Ó můj Bože, mít talent.