Čtvrtek 24. května 1883

Mám to! A hle, jsem uklidněná a vyrovnaná – neříkám šťastná… Mohla bych říci spokojená…
Dozvídám se to z novin. Tito pánové si nedali tu práci napsat ani slovo.
Poslechněte ten příběh. Docela věřím, že se téměř nikdy nic nestane ani tak, jak se toho člověk bojí, ani tak, jak doufá.
Přemýšlela jsem, jak k tomu dojde. Buď to mít budu, nebo ne. Dobře. Kdybych to neměla, vím, jaké to je, protože předevčírem a včera večer jsem myslela, že to mít nebudu. A kdybych to měla – nu, bylo by to příjemné, dokonale jsem si představovala, jak to… bude. Co se tedy stane? Odkud přijde překvapení? Mít to, aniž bych to měla, a nemít to, přestože to mám. V půl desáté jdeme na Salon a u našich dveří potkáme zářícího Bojidara s otcem, který mi přichází blahopřát. Bereme toho mladého muže s sebou. Přicházím do svého sálu a vidím svůj obraz – přemístěný, vytažený úplně nahoru, nad velké plátno s tulipány oslepující velikosti a barvy, podepsané umělcem druhé třídy.
Pak se ta předtucha, že cedulka „čestné uznání“ bude připevněna k Irmě, stává možnou – spěchám tam. Nic. Jdu konečně k tomu ohavnému pastelu a tam to najdu.
Jedním skokem jsem u Juliana a mluvím tam přes půl hodiny, a přitom skoro nemohu mluvit. Byla bych plakala. Zdá se velmi udivený. Cože, vždyť od otevření Salonu, od doby, kdy viděli má plátna, o pastelu už nebyla řeč, a pak byl jistý, že mě přemístí a pověsí v úrovni očí…
No, odměna…
Byť udělená v jiné sekci, zdá se přece chránit před takovýmhle výstupem vzhůru… Připadá mi plný účasti, když píše naléhavé a přesvědčivé telegramy Cotovi, Lefèvrovi a Tonymu. Ale je už velmi pozdě.
Nakonec jsem zoufalá a říkám vše, co si myslím o Tonym – tom eunuchovi umění. O tom lhostejném člověku, o tom lháři, o tom tupci. Měla jsem to čekat. Vzpomínáte si – mysleli jsme, že malá Brisbaneová je odmítnuta; píši mu a on mi odpovídá na čtyřech stranách, že udělal vše pro její záchranu a nepodařilo se mu to. Přitom byla přijata a on byl nepřítomen. Totéž zde. Píši mu:
Opsaný dopisLettre de Marie à Tony Robert-Fleury (copie), 24 mai 1883
Pane, dozvídám se z novin, že jsem získala čestné uznání, a můžete posoudit mou radost z věci tak nečekané. Chci vám poděkovat a říci, že jsem naprosto zoufalá. Můj obraz přemístili, aby ho pověsili výš, nad hromadu příšerných tulipánů od pana Bennera, alsaského vlastence, bratra toho Bennera – falešného Hennera –, který maluje nymfy v temné zeleni. A cedulka visí na pastelu. To je k zoufání. Kdybyste pro mě mohl něco udělat, byla bych vám vskutku vděčná (je to naposledy, může si být jistý). Nechci být směšná a o úspěch neprosím. Ale to, co se tu stalo, nutí člověka křičet. Podle mínění všech si nic nezasloužím, ano, je to obraz, co si něco zaslouží. Nejsem ani dost pošetilá, ani dost bláznivá, abych o cokoli žádala. Nedoufala jsem v nic. Kdyby mi nedali nic, shledala bych to naprosto v pořádku. A hle, odměna, která se stává věcí nesmírně ponižující. Jsem zcela zoufalá. Spravedlivé by bylo nic. Tohle je příšerné. Vaše upřímně oddaná Marie
Nevím, kde beru trpělivost, abych vám to vyprávěla. V jednu hodinu jdu domů a přicházejí Villevielle, Zillhardtová a Claire.
Před Zillhardtovou se tvářím velmi spokojeně. Sotva odešla a přišel Bojidar s Dinou, nechávám přetéct veškeré své rozhořčení.
A je veliké, oprávněné a bolí mě.
Zde je Tonyho odpověď.
Opsaný dopisLettre de Tony Robert-Fleury à Marie, 24 mai 1883 (copie, avec les remarques de Marie au lecteur)
Slečno, dostávám váš dopis a je mi líto, že vaše radost není bez příměsi. Nemohl jsem se postavit proti přemístění vašeho obrazu z toho důvodu, že bych vám uškodil v mínění tří nebo čtyř porotců, kteří se živě zajímali o obraz, který jste nahradila. Milý čtenáři, doporučuji ti tato slova, která podtrhuji. Vychutnej si je. „Udělal jsem dobře, neboť cíle bylo dosaženo.“ Doporučuji ti také, ó čtenáři, výše uvedenou větu. „Co se týče cedulky: neměla jste dost hlasů za malbu a váš pastel naopak získal velmi úctyhodný počet hlasů.“ Je-li ten počet velmi úctyhodný, nezneuctily by ho tři hlasy méně. Pokračujme. Nemohu sám bojovat proti celé porotě, udělal jsem, co bylo nejlepší, nebo jsem aspoň věřil, že to dělám. Uklidněte se a nedívejte se na věci v tak příšerném světle. Je mnoho lidí, kteří by byli na vašem místě šťastni. Přijměte, slečno, ujištění o mých nejlepších a nejoddanějších citech. Tony Robert-Flery.
Tak. Cítím ty bolavé svaly, které mu musel způsobit tento homérský zápas s celou spiklou porotou. Je-li třeba bojovat tolik, co pak znamená jeho dopis z toho dne, kdy jsem byla přijata, z něhož vytrhávám tuto větu, kterou vám zvlášť doporučuji: „Nemusím vám říkat, že se vaše obrazy setkaly s velmi dobrým přijetím.“
Ani to nemusí říkat, tak je to přirozené. Ne, odpovídám mu prostě toto:
Opsaný dopisLettre de Marie à Tony Robert-Fleury (copie), 24 mai 1883
Pane, po zralé úvaze a s největší chladnokrevností se pokládám za osobu, které byl uštědřen políček. Vaše oddaná žačka. Marie Bashkirtseffová
Zatímco se tato korespondence vyměňuje a já jako koloristka komentuji tuto podlost, tuto hanebnost, tuto nespravedlnost, přichází mi několik blahopřejných dopisů.
Čestné uznání za pastel je pitomost, ale budiž! Ale přemístit můj obraz nahoru! Když to píši, pláču sama ve svém pokoji. Čestné uznání za pastel je výsměch, hloupost, trápení, ale jít a přemístit obraz… A víte, co se říká, říká se, jsem si jistá. Říká se, nebo se bude říkat, že mě pan Robert-Fleury velmi protlačuje, protože namaloval můj portrét.
Je neúplatný. To je velmi krásné. Ale dávno předtím, než se o portrétu mluvilo, mě pokládal vedle Breslau za svou jedinou zajímavou žačku a zahrnoval mě nejvřelejším povzbuzováním.
A po portrétu se pak nikdy nerozpakoval říct, že je to špatné, když to špatné bylo. Proto jsem měla důvěru. A když o tom obraze řekl tolik dobrého, mohla jsem mu věřit. A věřím stále. Beru Boha i všechny počestné lidi za svědky, že loni se udělovaly druhé medaile věcem, které se mi zdaleka nevyrovnaly. A ostatně i letos. Každý vám řekne, že je to pravda. Mají mě za naivku, že se rozhořčuji.
Nemohu připustit tolik zlé víry, tolik špinavých pletich.
Nechápu tuto artisticko-volební kuchyni. Je to hanebné. Kdy konečně budu tak prohnaná jako ostatní, abych se přestala rozhořčovat?
Z Clairina popudu píši Bastienovi-Lepageovi, že mě jeho velký talent vede k víře v jeho spravedlnost.
Opsaný dopisLettre de Marie à Jules Bastien-Lepage (copie), 24 mai 1883
Pane, báječná letošní porota mi právě udělila čestné uznání v jakési vzdálené sekci, nevím proč. A zároveň nechala můj obraz vystoupat na nebesa. Připadá mi to příliš vysoko a jsem příliš mladá na apoteózu. Jistě systém kompenzace. Celkem jsem velmi zarmoucena. Zařiďte, aby mě stáhli dolů, neodváží se vás neposlechnout a dole jsou malby tak hrozné, že by tam mohla viset i moje. Přijměte, pane, výraz mých nejlepších citů. Marie Bashkirtseffová. N. B. Byla jsem přijata s číslem.
Claire mě bere na večeři k sobě a večer jedeme do Bois.
A tak to je.
Konečně, ráda připouštím, že se pravý talent prosadí sám. Souhlasím.
Ale je nutné, aby člověka na začátku někdo spustil na vodu. Bastien-Lepage sám byl v počátcích podporován svým mistrem, panem Cabanelem.
Slibuje-li žák, musí mu mistr na chvíli udržet hlavu nad vodou. Udrží-li se, je někdo, jinak tím hůř. Ach! Já se prosadím.
Jenže je to zdržení, a ne mou vinou.
Nevyužívat jistých výhod mě pobuřuje jako nespravedlnost!
Bojidar a Dina šli věc reklamovat u správy – samozřejmě marně? A Bojidar ukradl tu proslulou cedulku a přinesl mi ji. Ten kus kartonu se slovy: čestné uznání.
Hned jsem ji přivázala Cocovi na ocas a on se ani neodvážil pohnout, celý vyděšený. Celkem vzato jsem zoufalá, uražená, nešťastná. Ten obraz nahoře – to mi rve srdce…
Ale mé zoufalství bylo pro ty, kdo mě obklopovali, zábavnou podívanou; jsem vždycky podívanou, a když bych chtěla plakat, říkám žertovné věci; člověk nesmí lidi unavovat, musí být stále rozptýlením, novinkou…
Člověk by řekl, že taková jsem, protože to tak chci…
Ach! Už nemusím brát ohledy na tu mrzkou bestii Roberta-Fleuryho – však mi to taky vyneslo…
Jaké štěstí, že už nemusím snášet jeho oslabující rady.

Poznámky

Pozn. překl.: Fr. cimaise (obrazová lišta) – žádaná pozice pro zavěšení na Salonu. O dílech umístěných vysoko se říkalo, že jsou „vyhozena do nebe“ – sotva viditelná, což znamenalo faktické přeřazení do pozadí. ↩
Pozn. překl.: „eunuch umění“ – Mariino záměrné urážlivé novotvoření pro Tonyho Roberta-Fleuryho. ↩
Ironie je záměrná: ono ocenění nečekané vůbec nebylo – bylo jí mnohokrát slibováno. ↩
Pozn. red.: Marie píše jméno v originále „Robert-Flery“, snad ze vzteku. ↩
Soufflet – doslova políček do tváře. V kultuře cti 19. století šlo o úmyslnou formální urážku vyžadující zadostiučinění. ↩
Camouflet – doslova kouř vehnaný někomu do tváře; v přeneseném smyslu vypočítavé pokoření či urážka. ↩
Pozn. překl.: „artisticko-volební kuchyně“ – Mariino sarkastické novotvoření (fr. „cuisine artistico-électorale“) pro zákulisní machinace poroty. ↩
Au ciel – doslova „na nebe“: nejvyšší řady na Salonu, kde se obrazy věšely mimo dohled a fakticky pohřbívaly. ↩
Být „přijata s číslem“ znamenalo, že obrazu bylo přiděleno určité katalogové číslo a řádné umístění – běžné očekávání u přijatých děl. ↩