Sobota 19. května 1883

Alice se se mnou přichází něžně rozloučit. Ples byl skvělý; přes den na Salonu byla spousta zábavných lidí – Jules. Gavini s ním mluvil. Perly před svině! Margaritas ante porcos!
Tohle všechno a ostatní mi drásá nervy. Předně jsem špatně pracovala; byla tu Claire, ale nerušila mě ona, nýbrž Tony, který přišel na dlouhou návštěvu. Je s mým obrazem velmi spokojen.
A to mě nepovzbudí, nebo spíš neuklidní; ti, kdo pracují s vášní, mi porozumějí: už bych chtěla vidět obraz hotový, a ten druhý také, a to mě uvádí do nevýslovných stavů.
Bojidarovi je lépe, večeří tu, a to mi dopřává potěšení mít někoho, před kým mohu nadávat na Julese. Hnusné zvíře, ješita, prcek, hrůza! Jeho obraz je ohavně zelený. A on sám je žlutý. Pohrdám jím! Můj vtip teď spočívá v tom, že tohle pohrdám vámi nebo jím uplatňuji na všechno a na všechny. Je hloupý, je ošklivý, je špinavý, je mu třicet čtyři let. Jaká odporná bytost! Mizerný lump. Je horší než cokoli. A pak se studovanou umírněností vychvaluji jiné talenty, a to napodobujíc Julesův přízvuk a intonaci. Ty starý šetřílku! Skrblíku! Ty jeden neduživče! Pohrdám jím!
A dál? A dál…
Jsem dotčená… ne. Jsem rozmrzelá, ne, vzteklá, ne, ponížená… také ne. Zkrátka jsem trochu od všeho, jen docela maličko, protože ten fabrikant plenéru bez vzduchu ještě znovu nepřišel. Je to jedenáct dní, co tu večeřel. Nenávidí mě, řeknu to jeho bratrovi.
Ano, je proti mně poštvaný, nemá mě rád, ale já ho také nemám ráda… Jsem hloupá, hraji komedii, když píši… Ach! mé obrazy. Až budu proslulá, budu se chlubit tím, že jsem mrzák.
Byron kulhal, Gambetta byl jednooký a Jean-Jacques napůl hluchý.
Cítím, že teď umím malovat. Leccos jsem se naučila!
A potom namaluji dekorativní panó. Jaro. Žena opřená o strom, oči zavřené, usmívá se jako v krásném snu. A všude kolem jemná krajina, něžné zeleně, bledé růžové tóny, kvetoucí jabloně a broskvoně, nové výhonky, všechno, co dává jaru jeho kouzelnou barvu.
Nikdy to nikdo neudělal upřímně. Nedávno se malovaly jarní krajiny, ale nastrkali do nich starce nebo pradleny nebo malomocné. Já chci záměrně samé „kouzelné“ prvky. Namalovalo se tisíc jar, ale v krajinách z lepenky, malovaných z hlavy; jen Bastien by mohl myslet jako já, a ještě to neudělal. Ta žena musí vypadat, jako by slyšela všechny harmonie tónů, vůní a ptačího zpěvu. Musí tam být slunce. Bastien maloval jen šedý plenér, ve stínu.
Chci tam slunce a udělám to v Nice v nějakém sadu, a najdu-li velmi poetický sad, bude má žena nahá. Musí být slyšet šumění potůčku, který jí teče u nohou jako v Granadě mezi trsy fialek, a tu a tam sluneční skvrny!
Na Salonu je obrovský obraz Georgese Bertranda nazvaný Printemps qui passe. Pět nahých žen na bílých koních, které se na diváka řítí tryskem v plném slunci. Mohlo to být velmi krásné! Je to jen úspěch ze zdvořilosti, čest odvaze a nešťastnému talentu. Ženy mají ochablá těla, sluneční efekt je suchý a příliš dekorativní, krajina je mimo přírodu, všechno v lila, žlutých a narůžovělých tónech. Celkový vzhled je sinalý.
Přesto je to ohromný pokus… Jen kdyby to nebylo tak suché, kdyby tam byly pravdivější tóny a jarnější ženská těla, bylo by to nádherné. Od jara žádám tóny, které zpívají a jdou do duše, vyžaduji něžné, rozkošné zeleně a kouzelné bledé růžové, a ne nažloutlé sinalosti.
Zkrátka, takový, jaký je, je obraz Georgese Bertranda odvážná věc, která se líbí těm, kdo uvažují, jsou shovívaví a berou v úvahu pokusy a vynaložený talent.
Moje jaro je v intimnějším tónu, myšlenka je intenzivnější a hůře uchopitelná. Je to samé kouzlo a souzvuk tónů, celek, který vyjadřuje, co jsem cítila, když jsem myslela na opravdu jarní krajinu. Orgie jemných tónů; musí to mít barvu rozkošnou a sluneční skvrny, které tu a tam dodají stínům život a jakýsi počátek tajemství.
Rozumíte?
Ale Bastien dělá nebo bude dělat pohřeb mladé dívky, a je-li inteligentní, dá mu za kulisu krajinu, jakou si vysnívám já. Doufám, že nebude mít tolik důvtipu a že nám naservíruje krajinu hnusně zelenou… Přesto by mě mrzelo, kdyby z toho námětu neudělal vznešený obraz. A přeji si, aby měl mé nápady, a zároveň si přeji, aby je neměl… Já vidím jeho pohřeb mladé dívky na rozkvetlé stezce, s kvetoucími ovocnými stromy nebo s růžemi, z nichž se otrhávají lístky, a s hrubými selskými hlavami jako kontrastem v popředí; veškerá poezie bude spočívat v rakvi a v přírodě.
Nic mu neřeknu.
Právě jsem napsala do Ameriky, abych se zeptala, zda je pan Davis, který Johanku z Arku ukradl za dvacet tisíc franků, ochoten ji znovu prodat.
Za měsíc inkasujeme třicet šest tisíc rublů, a nebude-li obraz stát víc než šedesát tisíc franků, jsem rozhodnutá udělat tohle bláznovství.
Jsou to tři roky, co je prodán; nuže, za tři roky vydělat dvojnásobek, to musí stačit i Američanovi. Přesto ho nebude možné získat pod sto tisíc franků. Pak bych couvla… S lítostí. Třicet šest tisíc rublů dělá zhruba devadesát tisíc franků.

Poznámky

Pozn. překl.: Latinský citát z Matoušova evangelia (7,6): „Margaritas ante porcos“ – perly před svině. Marie opakuje tentýž obraz nejprve francouzsky, pak latinsky, čímž dává najevo vzdělání i pohrdání. ↩
Pozn. překl.: Obraz Georgese Bertranda; ustálený český název neexistuje, doslova „Jaro, které míjí“. ↩
Pozn. překl.: Obraz Julese Bastiena-Lepage (1879). ↩