Čtvrtek 3. května 1883

Oba bratři mají zítra přijít na večeři, pokud tedy…
Cítím, že budu hloupá, stísněná, nebudu vědět, co říci. Ach! To je otravné. A pak pozvat ještě někoho, nebo ne? Budou-li jen oni, nebudu vědět, co dělat – a máma a teta budou tak pošetilé… Ale koho pozvat? Dusautoy bude hrát na klavír, aby byl hluk… Ach! Musím vše ponechat Boží milosti…
Byl by potřeba někdo jako Julián, kdo mi pomůže zazářit… Bude tam Alice – je velmi hezká a co kdyby mi uškodila… Ne, to se obávat nemusím. Jak zařídit, aby ve mně nalezl ženu, která ho chápe – a zároveň se na něj nehrne. Saint-Marceaux? Tolik se připravuji, že propadnu – nebo nepřijde.
Bojidar je vyřízený, a tak pracuji na svém portrétu. A o přestávkách si sem odbíhám zapsat, že… Paní Mackayová byla na vernisáži s princeznou Massalskou, manželkou ruského konzula v Paříži. Seznámily se na dobročinném bazaru, kde jsem viděla oba jejich jména vytištěna. Paní Mackayová nabídla pozvánky na vernisáž – malá princezna, která není ani zvlášť elegantní ani zvlášť aristokratická a která je koneckonců jen manželkou malého konzula, přijala. To vše není těžké rekonstruovat.
Nicméně bych se tak ráda promenovala s výše jmenovanou konzulkou – a to by mě společensky lépe ukotvilo, než se promenovat se slečnou Canrobertovou. Máma nechce pochopit, že nic nepomůže, dokud nebudeme mít ochranu svých. Paní Massalská asi řekla Mackayové, že k nám nikdo z našeho velvyslanectví nechodí. A lidé pak tuší kdovíjaké hrůzy – neboť nemůžeme přijít a říci, že jsme jen venkovští zemánci, dost bohatí a nic víc. Vystupujeme tu jako velcí páni, a je zřejmé, že si každý klade otázku, proč neznáme ani velvyslanectví, ani významné Rusy…
Rozhodně umím hrát naivní dítě… Ale ten Bastienův obraz mi dává čím dál víc k přemýšlení. Je smutné, že nevidí, jak mu škodí toto pozadí, kde je vymalován každý list. Chybí mu vzduch – přímo chybí. A domy v pozadí se přilepují na postavy.
Vytýkali mu nesoudržnost krajiny v Johance z Arku – tady je to horší. Tam to mihotalo, ale příroda se mihotá. Tady je to těžké. Dagnan mu řekl, aby postavy víc vystupovaly z pozadí. Zopakoval mi to a dodal, že dost dobře nechápe, co tím Dagnan myslel, a že u námětu, jako je ten jeho, se dá na efekt takříkajíc vykašlat (doslova), načež jsem zbaběle odpověděla, že on sám se na něj přece nevykašlal. A ještě si namlouvá, že namaloval soumrak. Schválně, řekněte mi, v kolik hodin se to odehrává. Nebe je šedobílé, zvonice černá, pozadí nemilosrdně zelené, a to všechno ubírá postavám na hmotnosti. Senoseč, Brambory, Johanka z Arku, ba ani Le père Jacques tuhle vadu v takové míře nevykazovaly. Johanka z Arku mi zůstala v paměti jako zázrak, a jestli člověka napoprvé zarazí mihotání pozadí, je to prosté: sama příroda za plného dne působí stejně.
Ale tady… Ten chlapec by rozhodně potřeboval, abych ho vedla já… Kdyby ke mně aspoň chtěl chovat velké přátelství, a tu Mackayovou si přitom klidně nechal… Ale proč tedy, proč, proč?
Copak člověk ví, proč miluje nebo nemiluje. Proto se ptám proč – na protest proti nedbalosti nebes. Proč je to jiný, a ne tenhle.
Co je mi vlastně do toho? Přece jen to není příjemné, že sem chodí kvůli bratrovi.
Tak tedy. Odjedeme 15. nebo 20. května – a celý měsíc přijde vniveč. Od 20. června do 20. srpna – ne, do 1. září – pracuji na klucích. 1. září začínám Ministranta. Bude to trvat šest měsíců. Bude to první velký obraz.
Émile mi řekl, že o tom mluvil s Julesem, který mu řekl, že by byl velmi šťasten, kdyby byl tohle našel. A že mi zaručuje nejskvělejší úspěch, dám-li se do toho tak, abych měla čas dokončit. Ten architekt je tak nadšen a tak mě pobízí k tomuto obrazu, že nevím, co si myslet – možná za tím něco vězí, ale co?
Takže tak mám rozvržený čas. Co mi zabrání ty plány uskutečnit? Vždycky se totiž něco přihodí. Včera jsme si říkaly: Proboha, jak nás ta pantomima bude bavit! Vše je vymyšleno, vše je v pohybu, nic ji nemůže zdržet, na vše je pamatováno. Prásk – a Bojidar si uprostřed salonu vymkl koleno.
Dnes večer jsem s tetou mluvila o její cestě a ona mi namítá kdejakou hloupost. A já jí, aniž se rozzlobím, vysvětluji, proč je to všechno nutné, jako by to nevěděla, a že mi ta aférka za pár grošů v Paříži škodí. Odpovídá, že si to vymýšlím, že nic neškodí a že nemá chuť tam trčet dva roky. Dva roky, to jest dva měsíce. Takhle ona mluví: když jdeme do divadla a je osm hodin a já ještě nejsem hotová, teta mi vzkáže, že je za deset minut jedenáct. Načež jí nechám vyřídit, že je-li za deset minut jedenáct, je už pozdě a já jdu spát. A to nepřeháním, je to tak, přesně tak, a ve všem. Zkrátka tam jet nechce. Proč?
„Protože by mě tam mohli dlouho zdržet.“
Všimněte si, že začala tím, že popírala, že nějaká aféra vůbec existuje. „A jak to tedy skončilo, když jste tam nejela,“ zeptala jsem se.
„To nevím, vím jen, že si mě už nežádají.“
Když tahle nevinná lest nevyšla, říká, že ji tam budou dlouho zdržovat. To je přiznání. Jako bychom měli co dělat s blázny. Ty ženské jsou šílené, nebo spíš hloupé. Ale jaké utrpení!
„Co na tom, že vás tam budou dlouho zdržovat?“
„Ale já nemám nejmenší chuť tam čekat a kysnout, a pak, na konzulátu vědí, že je to záležitost, která se týká mých bratrů, že já s tím nemám nic společného a že…“
„Na konzulátu to vědí, my to snad víme, ale všichni si myslí, že je to pořád ten samý proces, který vám brání vrátit se do Ruska, a že jste zločinnice. No tak, rozmyslete si to, copak vám někdo může věřit! Takhle mi budete škodit, schválně a pro nic za nic?“
„Nepojedu.“
„Vy nepojedete?“
„Ne.“
„Tak já vyskočím z okna!“
A rozpláču se, nervózně, hlučně, velkolepě, jako všechno, co je pravdivé, upřímné, neodolatelné.
Vždyť si to člověk opravdu neumí představit. A kdybych všechno nevěděla stejně dobře jako kdokoli jiný, hledala bych za tím bůhvíjaké propasti. Stejné námitky a stejné dětinské, nedospělé, pitomé scény se dělaly, aby máma nemohla tu hloupou záležitost uzavřít. Trvalo jí to dva měsíce. A kdyby mě byli poslechli, bylo by už léta všechno zapomenuto. Ne, cítím, že ani ti, kdo mě čtou, neuvěří v tolik škodlivé hlouposti, tolik dětinské přihlouplosti, tolik pitomé zbabělosti!
Když mě vidí, jak vzlykám jako smyslů zbavená, teta vykřikne, že dobře, že zítra odjede, ale že tím bude definitivně konec, že ji už nikdy neuvidíme, že se už nechce vrátit. Jako bych ji smrtelně urážela tím, že ji tam posílám. Takové asi mají u Charcota.
A teď se vsadím, že si říkají, že mě rozrušilo špatné počasí a že na to zítra naštěstí zapomenu!!!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie píše „consulesse“ [sic] – záměrný novotvar pro manželku konzula, který ironicky napodobuje feminina jako „maréchale“ apod.; česká „konzulka“ jej opakuje. ↩
Pozn. překl.: Obraz Julese Bastiena-Lepage (1879), vystavený na Salonu 1880. ↩
Pozn. překl.: Obrazy Julese Bastiena-Lepage, u Marie francouzsky Les foins, les pommes de terre (tj. Saison d’octobre, sklizeň brambor), Jeanne d’Arc a le père Jacques (doslova „otec Jacques“, tj. starý Jacques; ustálený český název nemá). ↩