❦
Středa 2. května 1883
Mercredi 2 mai 1883
Pracuji na Bojidarově portrétu a slečna Canrobertová maluje zátiší.
Je travaille au portrait de Bojidar et Mlle Canrobert a une nature morte.
A především jsme velmi zaměstnáni svou pantomimou; Bojidar složil poměrně zábavný scénář a každý den nacházíme něco nového. Chvatně maluje plátna a cedule. Jmenuje se to Pierrot malíř. A hle – ten hlupák Bojidar sestoupí do salonu a při poskocích si vymkne koleno.
Et nous sommes surtout très occupés de notre pantomine; Bojidar a composé un scénario assez drôle et nous trouvons tous les jours quelque chose. Il se brosse des toiles et des pancartes. Ça s’appelle Pierrot peintre. Et voilà que cet idiot de Bojidar descend au salon et en faisant des gambades se foule le genou.
Posílají pro lékaře – a je to na čtrnáct dní, je to zoufalé. Bylo to tak hezké. Scéna představuje Pierrotův ateliér – Pierrot je zamilován do Kolombiny. Paní Kasandrová (Émile) přichází za Pierrotem (Bojidar), myslíc, že jde k své modistce – Pierrot vyměnil vývěsní štíty. Prosí paní Kasandrovou, aby mu dovolila namalovat její portrét – ta souhlasí. Kolombina (já) se postaví za ni a Pierrot jí při malování posílá polibky. Paní Kasandrová je bere pro sebe a omdlévá.
On envoie chercher le médecin et en voilà pour quinze jours, c’est désolant. C’était si joli. La scène représente l’atelier de Pierrot qui est amoureux de Colombine Mme Cassandre (Emile) vient du Pierrot (Bojidar) croyant venir chez sa modiste Pierrot avait changé les enseignes. Il supplie Mme Cassandre de lui laisser faire son portrait qui consent. Colombine (moi) se place derrière elle et Pierrot lui envoie des baisers en peignant. Mme Cassandre le prend pour elle et se pâme.
Nakonec usne a Pierrot vyznává Kolombině city a žádá ji o ruku. Z čeho budeme žít, ptá se Kolombina. Pierrot jí ukáže svá plátna. Parodie již namalované dnes odpoledne – na hlavní úspěchy Salonu, jako je Bastienova Láska na vesnici1. Zde se zařadí aktuální narážky a frašky.
Enfin elle s’endort et Pierrot fait une déclaration à Colombine et la demande en mariage. De quoi vivrons-nous demande Colombine. Alors Pierrot lui montre ses peintures. Des parodies déjà faites cet après-midi, des principaux succès du Salon, tels que l’Amour au village de Bastien. Ici se placent des actualités et des farces.
Kolombině se malba zdá odporná a zoufalý Pierrot si sedne na paní Kasandrovou, která vyskočí – Pierrot se odvalí po zemi; pak jí vysvětlí, že jí chtěl vzít míru. Paní Kasandrové připadá její portrét tak strašný, že padá a umírá. Kolombina je zoufalá a Pierrot probodne svá plátna – příčina všeho. Paní Kasandrová vstane z mrtvých. Pierrot jí přísahá, že již nikdy malovat nebude, ukáže ceduli, na níž je namalována slavná kolonáda s obrovským nápisem: Burza – a dělá gesto, jako by vyráběl peněženky.2 Nadšená paní Kasandrová mu dá Kolombinu za manželku.
Colombine trouve que cette peinture est atroce et Pierrot désespéré s’assoit sur Mme Cassandre qui se lève en sursaut et Pierrot va rouler par terre, puis il lui explique que c’était pour prendre une mesure. Mme Cassandre trouve son portrait si affreux qu’elle tombe et meure. Colombine est désespérée et Pierrot crève ses toiles cause de tout. Mme Cassandre réssuscite. Pierrot lui jure qu’il ne peindra plus jamais, il montre une pancarte où est peinte la fameuse colonnade avec une inscription énorme : Bourse, il fait le geste de faire des porte-monnaies. Mme Cassandre ravie lui donne Colombine en mariage.
napříč stránkou
Burza a padající žena – to jsem vymyslela já. Ó autorská ješitnosti!
en travers La bourse et la femme qui tombent c’est de moi. Ô amour-propre d’auteur.
Tolik v hrubých rysech. Ale jsou tam komické věci, jako například když paní Kasandrová špatně pózuje a Pierrot na ni bouchne a ona se odvalí po zemi – vytáhne z kapsy proužek papíru a předloží ho publiku, velkými písmeny: „Ach! Nikdy neurážejte ženu, která padá!“3
Voilà en bloc. Mais il y a des choses drôles lorsque par exemple Mme Cassandre pose mal et que Pierrot tape dessus et qu’elle roule par terre, elle tire de sa poche une bande de papier et la présente au public, en grosses lettres: “Ah ! N’insultez jamais une femme qui tombe !”.
A hle – je to odloženo… A Jules bude tou dobou pryč…
Et voilà que c’est remis... Et Jules sera parti alors...
Měla jsem jít do Opery – ale k čemu? To jest. Na okamžik jsem pomyslela, že tam zajdu, aby se doneslo k Julesovým uším, jak jsem hezká. A proč bych to dělala? Nevím. Copak to není hloupé! Copak není šílené, že se líbím lidem, na nichž mi vůbec nezáleží – a naopak… Ach! Jistě se mu líbit nebudu. A pak ta Mackayová ho drží – a pak nemá čas… Ale bylo by to tak milé, tak půvabné, tak krásné! Byla bych tak šťastná!
Je devais aller à l’Opéra; mais à quoi bon ? C’est-à-dire. J’ai pensé un instant y aller pour qu’en m’y montrant jolie cela vienne aux oreilles de Jules. Et pourquoir faire ? Je ne sais pas. Enfin est-ce bête ! Est-ce fou, que je plaise à des gens à qui je ne tiens pas du tout et qu’en revanche... Oh ! c’est sûr que je ne lui plairai pas. Et puis cette Mackay le tient et puis il n’a pas le temps... Mais ce serait si gentil, si charmant, si bien ! Je serais si contente !
Bylo by to tak… Jenže mu to nesmím ukázat – Breslau se na něj prý vrhla, ale… Že miluje jen blondýny… A říká to sám. To je nevkusné. Musím dávat pozor – tím spíše, že by to bylo opravdu nadarmo, neboť s tím velkým umělcem stejně nemám vážné úmysly. Provdala bych se za něj? Ne. Nuže, tedy?
Ce serait si... Seulement il ne faut pas le lui montrer, il paraît que Breslau s’est jetée à sa tête mais... Qu’il n’aime que les blondes... Et c’est lui-même qui le dit. C’est de mauvais goût. Il faut faire attention d’autant plus que ce serait vraiment pour le roi de Prusse, car enfin je ne lui en veux pas sérieusement à ce grand artiste. L’épouserais-je ? Non. Eh bien alors ?
Nuže, tedy? A pak… nevíme… Přece však… Nicméně… Celkem vzato… Zkrátka proč vždy sondovat až kdovíkam. Mám šílené přání líbit se tomuto velkému muži – a to je vše. A Saint-Marceauovi také. Kterému více? Na tom nezáleží. Jeden z nich by mi stačil. Je to zájem… V životě. Moje tvář je tím proměněna – jsem daleko hezčí, kůže napjatá, svěží, sametová, oči živé a zářivé. Zkrátka – je to zvláštní. Co teprve musí dělat pravá láska, vyvolají-li takové hlouposti tento účinek?
Eh bien alors ? Et puis... on ne sait pas... Pourtant... Cependant... En somme... Enfin pourquoi toujours fouiller jusqu’à je ne sais ou. J’ai une envie folle de plaire à ce grand homme et voilà tout. Et à Saint Marceaux aussi. Auquel d’avantage ? N’importe auquel. Un d’eux me suffirait. C’est un intérêt... Dans la vie. Ma figure en est changée, je suis bien plus jolie, la peau est tendue, fraîche, veloutée, les yeux éveillés et brillants. Enfin, c’est curieux. Que doit faire le véritable amour si de telles niaiseries produisent cet effet ?
Poznámky
Pozn. překl.: Obraz Julese Bastiena-Lepage (1882), vystavený na Salonu 1883. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka: francouzské bourse je burza i měšec; Pierrot ukazuje na budovu Burzy a gestem naznačuje výrobu peněženek. ↩
Pozn. překl.: Narážka na slavný Hugův verš ze sbírky Chants du crépuscule (Zpěvy soumraku, 1835): „Oh ! n’insultez jamais une femme qui tombe !“ – Nikdy neurážejte ženu, která klesla. Marie hraje se dvojím smyslem: fyzický pád paní Kasandrové vs. morální pád „padlé ženy“. ↩