Úterý 20. března 1883

Jdu odevzdat Julianovi svá čísla — a hovoříme více než hodinu o všem možném.
– Jenomže, pane, musíme to shrnout – udělám to ve dvou slovech: vše, co jsme řekli o Bastienovi, Saint-Marceauxovi, Michelangelovi, papeži, filozofii, umění se redukuje na...
– Nedokončujte!... Můj obraz.
– Přesně tak!
Podstatné je dobré číslo...
A večer dostávám rozkošné překvapení. Dopis pro maminku, v němž se jí říká, že nezaplatí-li za svého bratra, použijí publicity a všeho. A že dopisy, kde platbu slibuje, jsou tu. Nuže!...
Pokaždé tomu nemohu uvěřit! A přece. Kdybys věděla, jaké zbabělé pokrytectví!
Vždy říká: Ach! To bylo tenkrát — byla jsem hloupá, byla jsem blázen, neznala jsem svět — ale teď se já snad mísím do záležitostí toho muže! A tak různé příběhy — až mě přesvědčí... A hle!
A veškeré to bahno je kvůli mně... A žádný způsob, jak z toho ven. Žádný prostředek obrany — žádný, žádný, žádný!
Chytím dopis — udělám scénu. A co pak? Zůstala jsem nevím jak dlouho sedět na schodišti — omráčená, zoufalá, bezradná. Ten člověk slibuje hromadu „nepříjemností", nezaplatíme-li. Není to o placení!!! Ale plést se do té špíny! Mít co do činění s veškerými těmi hanebnostmi hotelierů, věřitelů, kavárenských — [Strany 136 až 140 rukopisu vytrhány]... a já bych je respektovala — neboť já se bojím Boha — snad proto, že... Jako nešťastní lidé a psi příliš biti, kteří se bojí všeho.