Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 21. března 1883

Večeříme u Gaillardů. Dobře udělala, že se za něj vdala — paní de Quincy; jako hraběnka nevynikala v žádné společnosti — vdova patnáct let, nudíc se v Nice u matky, paní de Motessus de Ballore. A pak? Gaillard je mnohem mladší než ona — středomořan, inteligentní, poslanec za Vaucluse. Mají hezký malý byt v rue Saint-Lazare 44. Ale vraťme se k večeři.
My — pan a paní Clovis Hugues. Pan Laporte, poslanec za Niève — Anatole de la Forge, poslanec za Paříž — Roche — ještě dva — a Lullier. Ten Lullier, jenž dal rány Paulu de Cassagnacovi.
[Napříč stránkou: A ten pan Laporte, jenž zpívá velmi dobře, mi nabídl, že zapůsobí na porotce, aby byl můj obraz dobře umístěn. Mnohé zná. A Clovis Hugues napodoboval řečníky Sněmovny. Je to uchvacující podobnost.]
Anatole de la Forge je nejpůvabnější zralý muž, jakého jsem kdy potkala — vznešený, duchaplný, milý — a především umění. Lullier působí temně — jakési šílenství s těmi hustými obočími a bílými vlasy. Co se týče Clovise Hugese — je, jak známo, tak ošklivý, jak jen lze — tvář jako [Zamazaná slova: mimino postavená] na polici uprostřed lesa vlasů a vousů — ale s půvabnými očima — a přednáší své verše, jež jsou skutečně velmi krásné, způsobem naprosto strhujícím.
Přednášel „Paganiniho" — a co je lítostivé: říká, že ho nikdy neslyšel, ani neviděl — a přece by člověk přísahal, že to bylo napsáno v ohni nadšení. Je to velmi krásné. Tihle komunardi jsou půvabní — hraje se hudba bez nároků; nikdo nejde zpívat svou romanci u klavíru, což je fádní. Zpívá se a hraje jako umělci — zastaví se, aby hudební frázi okomentoval barevnými slovy jako malba. Tihle jižané jsou podivuhodní. Mluvilo se o Gambettovi — A. de la Forge vyprávěl, že v jedné soubojové záležitosti Gambetta naprosto uchvátil jednoho ze svědků protivníka — starého velmi divokého zuáva — a že on de la Forge musel svého zuáva zavřít, aby z něj Gambetta nedělal co chce.
Paní Clovis Hugues také zpívala — a falešně. Obrovská žena — o hodně větší než její vychrtlý manžel — velká tučná hlava arlézanky. A nepouštěla ho. Sedíc vedle svého velikého muže mu držela ruku nebo mu na rameno pokládala tu svou. Byli jsme v opravdu malém kruhu — pravda — zvláště ke konci — ale všechno jedno. Ve dvě hodiny ráno jsme sborem zpívali „Magali" v provensálském nářečí. Politika si také přišla na své — a já jsem se dožadovala práv ženy. To je v dnešní době největší ze všech nespravedlností.