Čtvrtek 15. března 1883

Tak. Je hotovo. Ve tři hodiny jsem ještě pracovala — ale přišli všichni a musela jsem přestat. Paní a slečna Canrobertová, Alice, Bojidar, Alexis, princezna, Abbema, paní Kanchinová. A Tony přišel dopoledne.
Celá tato společnost jde k Bastienovi se podívat na obraz: „Láska na vesnici“. V zahradě dívka zády, se skloněnou hlavou, drží květinu v ruce, opírá se o plot; na naší straně plotu mladík čelem k nám, se sklopenýma očima, hledí na své prsty, s nimiž si nervózně pohrává. Je to plné pronikavé poezie a vytříbeného citu. Pokud jde o provedení — žádné.
Je to sama příroda. Není tu malba — není tu tahů štětcem. Je to sama příroda. Člověk by před tím padl na kolena. A nejen ten obraz — náčrty a studie nalevo i napravo doplňují pocit obdivu, jímž naplňuje ten podivuhodný talent. Je tu malý portrét paní Drouetové, starého anděla strážného Victora Huga — a je to zázrak pravdivosti, citu, podoby; jeho obrazy se navzájem ani zdaleka nepodobají — jsou to živé bytosti, jež procházejí před vašima očima. Není to malíř — je to básník, je to psycholog, je to metafyzik, je to tvůrce. Jeho vlastní portrét, jenž visí v koutě, je mistrovské dílo. A ještě nedal vše — to jest — nelze dělat víc ani lépe, než co udělal — ale čekáme od něj velký obraz, v němž dosáhne takových výšin, že nikdo si již nedovolí popírat jeho génius. Dívenka viděná zezadu, se dvěma krátkými copánky a květinou v ruce je báseň. To je opravdu velký génius. Velázquez maloval stejně dobře — ale byl jen inteligentní malíř.
Kdežto Bastien je vznešený umělec, tvůrce, psycholog. A je krásný.
Pak jdeme sledovat, jak vnášejí obrazy do Paláce. Sněží — Breslau je tam naproti nám.
Émile Bastien posílá také velmi dobrou krajinu — bez svého bratra by měl jistý talent.
Nevíte, co se děje doma.
Doma najednou přišli na to, že Alexis pochází z knížecího rodu — že jeho bratranec Petr bude jednoho dne králem Srbska, neboť Rusko svrhne Milana — a že bych se já za Alexise měla rozhodně provdat. Ano — doma se o tom mluví už dva dny. Zřejmě si řekli, že je mi čtyřiadvacet let a mám nevyléčitelnou nemoc — a že bych se skutečně měla konečně usadit.
Tedy... Jistě, vdát se pro mě bude těžké — neboť nezbytné podmínky jsou: jméno, určité jmění a dobrý hoch, který mi ponechá svobodu. Zvláště to poslední. Provdala bych se, abych mohla volně jezdit sem a tam, jak to potřebuje moje umění.
Být kněžnou — s příjemným manželem, dobrým hochem, Slovanem, jenž mě bude považovat za div a nebude mě otravovat. A který bude mít padesát tisíc franků ročního příjmu — pro moderního knížete to není špatné, neboť zpravidla nemají ani groš. Tohle si doma řekli. Já nic neříkám. Chtěla bych být nezávislá a mít talent.
Nikdo nikdy nepronikl hlouběji do skutečnosti života než Bastien. Nic není větší, vznešenější, obdivuhodněji lidské. Životní velikost postav ještě zvyšuje uchvacující pravdivost jeho obrazů.
Koho mi jmenujete? Italy? Přirozeně konvenční. Jsou mezi nimi vznešení — ale nutně rutinní — a pak... nezasáhne nás to u srdce, v duši, v duchu.
Španělé? Brilantní a půvabní. Francouzi brilantní, dramatičtí nebo akademičtí... Millet, Breton jsou jistě básníci. Ale Bastien vše spojil. A je králem všech — nejen svým zázračným provedením, ale hloubkou a intenzitou citu. Nelze jít dál v pozorování — a génius pozorování je téměř veškerý lidský génius, řekl Balzac. Píši vsedě na podlaze, chystajíc se ke spánku — musela jsem to všechno vylíčit.
Je to génius.
Engelhardtovi, princezna a Alexis večeřeli zde. Bastien je génius.

Poznámky

Pozn. překl.: Obraz Julese Bastiena-Lepage (1882), vystavený na Salonu 1883. ↩