❦
Úterý 27. února 1883
Mardi 27 février 1883
Zkrátka — je to řada veselých dní; zpívám, hovořím, směji se, a Bastien-Lepage se vrací jako refrén. Ani jeho osoba, ani jeho zevnějšek — sotva jeho talent. Jen to jméno... A přece mě přepadá strach... Kdyby se můj obraz začal podobat jeho... Nedávno namaloval hromadu hochů a holčiček. Slavný Pas mèche1 mimo jiné — to je nejkrásnější věc, jakou lze spatřit.
Enfin c’est une série de jours gais, je chante, je cause, je ris et Bastien-Lepage revient comme un refrain. Ni sa personne, ni son physique, à peine son talent. Rien que le nom... Pourtant je suis prise de peur... Si mon tableau allait lui ressembler... Il a peint dernièrement un tas de garçons et de fillettes. Le célèbre Pas mèche entre autres, qui est ce qu’on peut voir de plus beau.
Inu — u mě jsou to dva kluci, kteří jdou po chodníku a drží se za ruku; starší má osm let a hledí do prázdna před sebe, s lístkem mezi rty — ten menší hledí na diváka a ruku má v kapse kalhot čtyřletého kloučka... Nevím, co si myslet — vždyť jsem dnes večer byla zas spokojená sama se sebou. To je vpravdě strašné.
Eh bien moi ce sont deux gamins qui marchent le long d’un troittoir, en se tenant par la main, l’aîné a huit ans et regarde dans le vague devant lui, une feuille entre les lèvres, le petit regarde le public, une main dans la poche de son pantalon de gamin de quatre ans... Je ne sais que penser car j’ai encore été contente de moi ce soir. C’est vraiment épouvantable.
Ale dnes večer, dnes večer je to hodina nesmírné radosti — Copak? zeptáte se. Přijeli Saint-Marceaux nebo Bastien? Ne — ale udělala jsem náčrt své sochy.2 Čtete správně. Chci hned od 15. března zhotovit sochu. Za celý život jsem načala dvě sousoší a dvě nebo tři busty — vše opuštěno v půli cesty, neboť pracujíc sama a bez vedení jsem se nemohla věnovat věci, která mě moc nezajímá; vkládám do toho ze svého života, ze své duše — zkrátka cosi — ne pouhé ateliérové cvičení... Prostě vymyslet postavu a mít obrovskou touhu ji provést. Tak tedy — bude to špatné. A co na tom sejde. Jsem rozená sochařka — miluji formu až k zbožňování; barva nikdy nemůže poskytovat tolik rozkoše jako forma — třebaže jsem do barvy zrovna tak zblázněná.
Mais ce soir, ce soir c’est une heure de joie immense : Quoi me direz-vous. Saint Marceaux ou Bastien sont arrivés ? Non, mais j’ai fait l’esquisse de ma statue. Vous lisez bien. Je veux sitôt dès le 1 5 mars faire une statue. J’ai dans ma vie ébauché deux ensembles et deux ou trois bustes, tout cela abandonné à mi-chemin puisque travaillant seule et sans direction je ne pouvais m’attacher qu’à une chose qui m’intéresse peu, je mets de ma vie, de mon âme, enfin quelque chose, pas une simple étude d’atelier... Enfin concevoir une figure et avoir le désir immense de l’exécuter. Voilà, ce sera mauvais. Q’est-ce que ça fait. Je suis née sculpteur, j’aime la forme à l’adoration, jamais la couleur ne peut donner autant de jouissances que la forme quoique je sois aussi folle de la couleur.
Ale forma! Krásný pohyb, krásný postoj — obcházíte ji, silueta se mění, a přece tentýž smysl. Div! Blaho! Rozkoš!
Mais la forme ! Un beau mouvement, une belle attitude, vous en faites le tour, la silhouette change en regardant, la même signification. Merveille ! Bonheur ! Volupté !
Moje postava je stojící žena, která pláče s hlavou v dlaních. Znáte ten pohyb ramen, když člověk pláče.
Ma figure est une femme debout qui pleure la tête dans ses mains. Vous savez ce mouvement d’épaules quand on pleure.
Chtěla jsem před ní pokleknout.
Je voulais m’agenouiller devant.
Říkala jsem tisíc bláznivostí. Náčrt bude vysoký třicet centimetrů, ale výsledek bude v životní velikosti. To bude výzva zdravému rozumu... Ale proč vlastně?
Je disais mille folies. L’esquisse ce sera haut de trente centimètres mais ce sera grandeur nature. Ce sera un défi au bon sens... Tiens, pourquoi ?
Nakonec jsem roztrhla krásnou batistovou košili, abych obalila tu malou sošku — křehkou — mám raději tuto hlínu než vlastní kůži.
Enfin j’ai déchiré une belle chemise de batiste pour envelopper cette petite statuette frêle, j’aime mieux cette terre que ma peau.
A pak — nemám dobré oči; nebudu-li vidět dost na malování, budu modelovat.
Et puis je n’ai pas de bons yeux, si je n’y vois plus assez pour peindre, je modèlerai.
Je to tak krásné — to bílé mokré plátno, které krásnými záhyby přikrývá a halí to ohebné tělo, jež vidím takové, jaké být má. Zabalila jsem ji s úctou — je to jemné, je to delikátní, je to vznešené.
C’est si beau ce linge blanc et mouillé recouvrant et drapant avec de beaux plis ce corps souple et que je vois comme il devrait être. Je l’ai enveloppé avec respect, c’est fin, c’est délicat, c’est noble.
Poznámky
Pozn. překl.: Pas mèche (1882): obraz Julese Bastiena-Lepage zachycující pouličního kluka. Ustálený český název obrazu neexistuje; doslova „žádný knot“, hovorově „nic z toho“, „to nejde“. ↩
Pozn. red.: Z tohoto náčrtu vznikla socha La Douleur de Nausicaa (1884) – stojící žena, která pláče do dlaní. Bronz vysoký 83 cm, na podstavci signovaný MB 84, je jediná její obecně známá dochovaná socha a je dnes v pařížském Musée d’Orsay. ↩