Neděle 25. února 1883

Musí to být hrozné — myslím totiž, že jsem udělala něco dobrého. Na okamžik jsem byla spokojená sama se sebou — a přemohl mě strach, jenž mě pronásleduje dosud. Nyní — nebude-li to velmi dobré, bude to dvojnásob bolestné.
Ostatně jsem od těch novinových a jiných hanebností tak otřesená... Rozjitřená představivost mi věští tisíc ohavností — jsem schoulena a s hlavou v dlaních, připravena přijímat všechny rány. Myslím, že si člověk po celý život nese temnotu v duši, přežil-li podobné pomluvy a hrůzy; říká se, že z toho umírá. Balzac nechá Ursule Mirouet téměř zemřít. Ale mě by to muselo hodně... A přesto by mě to nezabilo. A teď se Boha držím. Ať ve snu nebo v tušení — svěřuji se Mu, aby zmírnil úder.
Ať je jak je — žiji v jakémsi věčném strachu, nevědíc nic určitě, ale obávajíc se tisíce chimerických neštěstí... Mladá dívko — i ta nejchimérickější neštěstí se mohou splnit. Už toho nech, ty sýčku. A pak mi najednou připadá, že veškeré vysněné štěstí se splní. Uděluji si medaile — vítězím — já... já...