Pátek 2. února 1883

Velká a velmi elegantní večeře, rue Ampère 30. Vikomtesa de Janzé, paní Gaviniová, princezna Bonaparte de Villeneuve, hraběnka Ducosová, páni Gavini, markýz de Villeneuve, Montgomery, Alexis, pan de Morgan. Michel, baron de Nervo, Carolus Duran.
Ramena, diamanty, květiny. Carolus je vždy rozkošný — copak to musím říkat? — večeřím mezi ním a Nervem, kterému se dnes večer líbím... Ten má posedlost elegancí...
Jsem v bílém mušelínu — poddajném, měkkém, drapovaném — jediný cop na zádech s bílou stužkou. Bledě růžové střevíce, růže u spodního lemu živůtku.
Carolus říká, že jsem konečně zase taková jako tenkrát poprvé před pěti lety — ono pyšné, svéhlavé, zářivé dítě, jen s větší pružností a větší laskavostí... Prý jsem byla před pěti lety drzá; pohaslá před rokem a nyní sláva. Jak je milý... Je to vzácný muž — on oživuje celou společnost, když se jde nahoru do ateliéru, jeho kytara a jeho písně s cigaretou v zubech... Malý koutek pod palmou, který jsem si předsevzala proslavit, je dnes večer náramně skvělý; paní Randouinová, Engelhardtová a Faleyeffovi, páni Engelhardt, Randouin, hrabě Plater, Sautereau přicházejí po večeři... Odette zpívá s Carolusem, Montgomery hraje na klavír... Je to elegantní a malebné...
Montgomery je tajemník velvyslanectví, osmatřicet až čtyřicet let, čtyřicet tisíc franků renty, nejupravenější spřežení v Paříži — pořádá večeře pro dámy ze světa... Nemanželský syn Angličana... Jeho sestra se provdala za Janvierova syna... Toho mi kdysi nabízeli... Také by se rád oženil s věnem... Přirozeně duch průměrný, ale hodný člověk — a navíc mi lichotí, hovoří o mé nadřazenosti, o mém talentu, o umění... Dívám se na život shora, chci, aby vše bylo krásné, vznešené a čisté... Říká, že mám pravdu...
Máma a moje teta mají krásné šaty, Dina je velkolepá — zhubla, je zářivá — a umělci se zbláznili do jejích mandlových očí, do jejích plných rtů; chci ji namalovat pro Salon — tuto Venuši Mélskou, Rubensovu, nebo spíše Rembrandtovu...