Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 28. ledna 1883

Co ještě? Vždyť je to právě dvanáct hodin, co jsem si naposledy stěžovala... Jsem velmi rozčílená kvůli Bastienovi. A myslím, že jeho idiot bratr na tom nese trochu viny... Asi všude říkal o mně mnoho dobrého, opakovali pak, že Bastien-Lepage se zbláznila do slečny Baschkirtseff — ale který z obou Bastienů.
Mezitím mi přisoudili toho pravého přirozeně — a hle. A jsem v pěkné situaci.
Ale konečně, je to nesnesitelné! Ale mám toho dost. Ale nechci to více!!!!
Musím teď psát třikrát denně... A trochu mě bolí hlava — a aby mě to potkalo, musím být opravdu otrávená, Bože můj.
Bailleulová přichází na večeři a vypravuje toto. Že ženy zuřivé, že nebyly pozvány, a kdosi velmi zlý v ruské kolonii, nás strašlivě nenávidí. Udělali nebo chystají se zajistit články v novinách proti nám... A pak, že včera v sobotu, náš den, se k nám měl někdo přijít udělat skandál. Kdo? Tak mi napsala. To vše je nesmyslné.
— Ale drahá hraběnko, říkám jí, to se mi zdá velmi mimořádné — že by „Gil Blas" uveřejnil nějakou malou hanebnost, to ušlo by ještě, útočí na nebe i zem, ale to, co říkáte, je naprosto udivující... Kdo? A z jakého důvodu?
— Ale paní Mackayová, která je tak zlá... Víte přece...
— Ale nemám o tom ani potuchy... Neznám ji, my ji neznáme, není mezi námi nic společného; Bastien k nám chodil, ale Carolus také, Saint-Marceaux, Wenecker, Caillas, Robert-Fleury, spousta dalších...
Když mě tedy viděla, jak to beru:
— Konečně, říkám vám to, protože se říkalo, že vás obdivoval, chtěl si vás vzít; co vím...
— Vzít si mě! Tak ať se podívá kam.
— Ona si to představovala, a pak chápete...
— To je naprosto udivující.
Co říkáte? Říkám, že mám posedlost klevetami a že by bylo dobré se jí zbavit.
Dnes večer jdeme ke Kanchinové — přišly třikrát, přijímají v neděli večer, jsou to slušné Rusky a já činím tu oběť a vycházím... Rue Murillo 11; naštěstí se netančí, ale hovoří se a pak, zatímco jsou všichni kolem čajového stolku, jedna dáma zpívá.
Paní Kanchinová mě hned představí Molinarimu a Texierovi — dvěma slavným starcům — a svěří mi je jako vyšší ženě, která se bude bavit ve společnosti těchto dvou duchů. Ta vyšší žena ví víceméně vágně, že Molinari píše; co se týče Texiera... o tom vůbec nic nevím. To zde mohu přiznat. Hluk rozhovorů byl takový, že jsem vůbec netrpěla — víte, že uprostřed hluku slyším dokonale... Musela jsem vynaložit jisté úsilí, přiznávám, abych neříkala hlouposti, protože nevím nic, nic, nic o svých dvou starcích, ale vymotala jsem se — podpírána marnivostí vidět, jak mě celý ten salon sleduje, jak vedu vážnou konverzaci s vynikajícími muži.
Paní Gaviniová, Randouinová, Linsingenová tam byly.