Sobota 27. ledna 1883

Po měsíci zarytosti mám dost. Ta studie s Dinou nestojí za nic. Nestojí za nic, protože je pod úrovní toho, co jsem schopna udělat. Při pózování neprojevila žádnou zlou vůli. Oh! Ne, ale laxnost — a bojovat s tím je zoufalé...
Mám dost boje se svou neschopností a nevědomostí — koneckonců, když člověk udělal vše, co může, a přesto to špatné je... Nevadí — ale udělat průměrné a mít vědomí, že jsem schopna lépe a není to tam, a je to vinou druhé... Zde je nejvyšší zuřivost!... Perrettin džbánek s mlékem... Hle — rozbil se, praská v záchvatu pláče.
Vezmu si model a přemaluju to za týden, o tom se vsadím... Ale to ještě není ta otázka.
Marno bojovat — to je nejvnitřnější smysl celého jednoho života...
Ať dělám cokoli, ať chci cokoli, ať doufám v cokoli... Nicota! Jestliže prozřetelnost — chceme-li — nebo osud, nebo slepý a krutý Bůh nahoře, obaluje toto hrůzné pronásledování veškerou logikou lidských událostí... Ale...
Šla jsem ukázat malbu Tonymu — není špatná, ale mohu udělat lépe.
To jsem věděla — ale mluví mi o mém Salonu a to mi dělá dobře. Bála jsem se o tom mluvit...
Je tu hodně lidí — Rusové, kteří o nás mluvili špatně, přicházejí nyní, jako Kanchinovi...
A dnes večer dostávám vzkaz od té staré podivínky Bailleulové, jež mi záhadně říká, že mi má co sdělit naléhavého, ale že do té doby, než ji uvidím, bych měla být velmi opatrná, velmi se mít na pozoru... před
Zřejmě jde o Mackayovou, protože o ní už mluvila ve stejných výrazech — abych se měla na pozoru, že je velmi zlá... Co to tentokrát je? Ach! To! Ale nebudu moci žít dál, jestli to pokračuje.
Ale to je šílenství! Sním snad? Bojím se jen jedné věci — že mě veškerá ta bída a veškeré to pronásledování nepovede k nějakému bezrozmyselnému činu... Trpělivě čekám dlouho a vždy doufám, že se to změní... ale rány se zdvojují... Hrozné neštěstí, hanebné pomluvy, sprosté malichernosti... Jedno za druhým a cítím, že to je začátek konce... mé trpělivosti... Pak bláznivé myšlenky... Co budu dělat nebo čím se stanu? Kdo ví... dohnaná do krajnosti... Tím, že člověk stále slyší, že kradl, může se ze vzteku stát zlodějem... O mně se říká já nevím co — naprosto vše... Vzpomínáte si na strach a hrůzu, kterou ve mně vyvolával pohled na kokoty... Obviňují mě ze špatného chování nebo kdo, já už nevím... A aby paní Mackayová měla takovéto obavy, musí mě považovat za schopnou vzít jí jejího malíře jako milence nebo jako manžela... Hlava se mi z toho točí...
Nyní k méně tragickým bídám... Bastien-Lepage se už nevrátí, nikdy; to je pochopitelné. Nemůže mi být ani užitečný pro Salon jako Breslauové... Ale ta vychrtlá, tmavovlasá, neupravená, ač plná talentu Breslauová nemohla vzbudit žárlivost u [Zamazaná slova: jeho staré] polokokoty... A já, která jsem měla plány... udělat si salon celebrit všeho druhu, ten Bastien-Lepage konečně... Copak přirozenějšího — má milenku, jež je žárlivá a bojí se mě... Je to jednoduché, ale výsledek... je ať se stane cokoli toto: pronásleduje mě neúprosné neštěstí.
Pak myšlenky... Snad se to dá zařídit... modlitbami... Věřím jen svým vlastním — placené mše nejsou účinné... Přesto poslyšte — jsou tři ženy, jež ráno i večer se vší vroucností modlí za mne: maminka, teta a Dina — všechny tři by byly připraveny vzít na sebe všechny mé smutky; maminka a teta by děkovaly Bohu od rána do večera, kdyby je laskavě chtěl ohluchnout a oslepnout místo mne... Dina také snad... Je tak hodná... Maminka nenechá projít jedinou mši v kostele — jsou-li tři bohoslužby týdně, jde na všechny tři; já, příliš zaneprázdněna prací, mohu do kostela jen zřídka — jednu neděli za měsíc a ani to ne — ale maminka mě zastupuje a modlí se za mě, a protože ji vidí skoro vždy bez mne, říkají, že nikdy nechodím do kostela, že jsem tak umělkyně, a od toho k tomu říci nihilistka, kouřící dýmku, opíjející se atd... To vše k sobě patří...
Vidíte, jak mi modlitby mé zbožné rodiny prospívají...
A toto in tutto.
A závěr?? Lehnout si a zemřít?... Hanebnosti by mě pronásledovaly i na onom světě... Tak bojovat? Ale ovšem... Hořce lituji, že musím na tomto světě hrát tuto roli — ale nevybrala jsem si ji... Pokoušet se žít přesto... Snad se nepříznivé duchové unaví...
Ostatně jestli se stanu... Zabiji se... Neznámo smrti raději než věčné ticho...
To všechno není možné! To nejsem já! Sním! Probudím se z té hrozné noční můry!
A mezitím a navzdory velkým frázím se život odvíjí, dny se řadí za sebou, malé věci, které idioti říkají přehlížet, a které jsou životem, se střídají; a vše mě mučí... A přesto se moje mládí bouří proti veškeré té bídě, křičí na nespravedlnost, chce svůj podíl rozkoší a štěstí. Je to možné, Bože můj, že jsem odsouzena!
Proč tolik strašných a nespravedlivých věcí! Jestli je to Bůh... Proč nás nenechat věřit, že je hrozný a bez [Zamazané slovo: slitování]? A ať říkám cokoli — [Zamazaná slova: mých dvacet let doufajících] ještě [Zamazané slovo: zamilovávajících se] do všech zdánlivých úsměvů osudu, ženoucích se za štěstím... A toto tkanivo povinností a bíd by pokračovalo vždy až ke smrti!?!
Konečně — vše se může změnit, vše lze znovu vybudovat, možná budu šťastná, milovaná, slavná... Ale je tu ta strašná věc... Tato černá, hrozná, neodvolatelná událost, toto věčné neštěstí... To jest a je to navždy.
Stala bych se nejslavnější, nejzáviděnější, nejobožovanější — a přesto to bude vždy tam, aby mi zkalilo všechny radosti, otrávilo všechna vítězství...
Jestli je tu budu mít... Pak jedna z těch otázek, jež dělají Dantovo peklo zcela růžovým a voňavým: A jestli nemám nic?...
Bastien-Lepage je největší z moderních malířů; Cazin ztvárňuje přírodu ve svých krajinách — a v žádném muzeu jsem neviděla srovnatelného krajináře: přenese vás do noci, přiměje vás dýchat mořský vzduch v tom malinkém obraze modré noci s loďkou vynikající v černém. Přinutí vás cítit vůni sena po bouřkovém dešti, rozesní vás před svou hvězdnatou oblohou a malým domem s osvětleným oknem... Je to kouzelník, tvůrce, úžasný umělec. Bastien-Lepage je pro živé bytosti tím, čím je Cazin pro [Zamazaná slova: postavu], nebe, déšť, vítr... Ty postavy žijí v nejúplnějším, nejabsolutnějším smyslu.
To již není talent. Namaloval vlastní portrét, jenž je neobyčejný svou pravdivostí — namaloval se po morální stránce, jeho génius je čitelný z jeho tváře... Chápete vše vznešené v tomto dvojím zobrazení... Je to zrcadlo odrážející obraz odražený jiným zrcadlem. Je to jako Marceauxova socha — hloubka, intenzita... To žije konečně! To žije — chápete? — a ty bytosti, jež žijí, jsou vybrány a jako vysvětleny, osvětleny ve svém intimním bytí tímto velkým umělcem. Cazin, Bastien-Lepage, Saint-Marceaux.
Hle — vznešená trojice, tři úžasní géniové, kteří vyzařují na naši uměleckou epochu.
A říci, že jsem měla [Zamazaná slova: naději mít] jednoho z nich za přítele a že jsem ho ztratila... [Zamazaná slova: Co se týče Saint-Marceaua, tamto...]

Poznámky

Odkaz na bajku La Fontaina „La Laitière et le Pot au Lait" (Mlékařka a hrnec mléka), v níž Perrette cestou s hrncem mléka sní o budoucím bohatství, pak však klopýtne a hrnec rozbije.
Pozn. překl.: It. „in tutto" — celkem, dohromady.