Sobota 27. ledna 1883

Po měsíci tvrdohlavého úsilí už nemohu. Ta studie s Dinou nestojí za nic. Nestojí za nic, protože je pod úrovní toho, co jsem schopna udělat. Při pózování neprojevila žádnou zlou vůli. Ó ne, ale lhostejnost — a bojovat s ní je k zoufání...
Mám už tak dost práce s bojem proti vlastní neschopnosti a nevědomosti — koneckonců, když člověk udělal vše, co může, a stejně je to špatné... Nevadí — ale udělat něco průměrného a vědět, že na víc mám, a ono to tam není, a to vinou někoho jiného... To teprve člověka dohání k nejvyššímu vzteku!... Perrettin džbánek s mlékem... A je rozbitý — puká to v záchvat pláče.
Vezmu si model a namaluji to znovu za týden, vsadím se s vámi... Ale o to teď ještě nejde —
Marno bojovat — to je poslední slovo celého života...
Ať dělám cokoli, ať chci cokoli, ať doufám v cokoli... Nicota! Jestliže prozřetelnost — chceme-li — nebo osud, nebo slepý a krutý Bůh nahoře, obaluje toto hrůzné pronásledování veškerou logikou lidských událostí... Ale...
Šla jsem ukázat malbu Tonymu — není špatná, ale dokážu to lépe.
To jsem věděla — jenže mluví se mnou o mém Salonu a to mi dělá dobře. Bála jsem se o tom mluvit...
Je tu hodně lidí — Rusové, kteří o nás mluvili špatně, přicházejí nyní, jako Kanchinovi...
A dnes večer dostávám vzkaz od té staré potvory Bailleulové, jež mi tajemně píše, že mi musí sdělit něco naléhavého, ale že do té doby, než ji uvidím, mám být velmi opatrná, mít se velmi na pozoru... před
Zřejmě jde o Mackayovou, protože o ní už mluvila ve stejných výrazech — abych se měla na pozoru, že je velmi zlá... Co je to zase? Ach! Tohle tedy! Vždyť já už nebudu moci žít, jestli to tak půjde dál.
Ale to je šílenství! Sním snad? Bojím se jen jedné věci — že mě všechna ta bída a všechno to pronásledování nedoženou k nějakému nerozvážnému činu... Už dlouho jsem trpělivá a pořád doufám, že se to změní... ale rány jen houstnou... Hrozné neštěstí, hanebné pomluvy, sprosté malichernosti... Jedno za druhým a cítím, že to je začátek konce... mé trpělivosti... Pak bláznivé myšlenky... Co budu dělat nebo čím se stanu? Kdo ví... dohnaná do krajnosti... Když člověk pořád slyší, že kradl, může se ze vzteku zlodějem opravdu stát... Říká se o mně už ani nevím co — úplně všechno... Vzpomínáte si na strach a hrůzu, kterou ve mně vyvolával pohled na kurtizány... Obviňují mě ze špatného chování nebo kdo, já už nevím... A aby paní Mackayová měla takovéto obavy, musí mě považovat za schopnou vzít jí jejího malíře jako milence nebo jako manžela... Hlava se mi z toho točí...
A teď, abych se vrátila k méně tragickým strastem... Bastien-Lepage se už nevrátí, nikdy; to je pochopitelné. Nemůže mi být ani užitečný pro Salon jako Breslau... Ale ta vychrtlá, tmavovlasá, neupravená, ač plná talentu Breslau nemohla vzbudit žárlivost u jeho staré polokurtizány... A já, která jsem měla plány... udělat si salon celebrit všeho druhu, ten Bastien-Lepage konečně... Co může být přirozenějšího — má milenku, jež je žárlivá a bojí se mě... Je to jednoduché, ale výsledek... ať se stane cokoli, je tento: pronásleduje mě neúprosná smůla.
Pak myšlenky... Snad se to dá zažehnat... modlitbami... Věřím jen svým vlastním — placené mše nejsou účinné... Přesto poslyšte — jsou tři ženy, jež se každý večer a každé ráno z hloubi srdce modlí za mne: máma, teta a Dina — všechny tři by byly ochotny vzít na sebe všechny mé smutky; máma a teta by děkovaly Bohu od rána do večera, kdyby je ráčil místo mne učinit hluchými a slepými... Dina snad také... Je tak hodná... Máma nevynechá v kostele jedinou mši — jsou-li tři bohoslužby týdně, jde na všechny tři; já, příliš zaneprázdněna prací, mohu do kostela jen zřídka — jednu neděli za měsíc, a to ještě ne vždy — ale máma mě zastupuje a modlí se za mě, a protože ji vidí skoro vždy bez mne, říkají, že nikdy nechodím do kostela, že jsem taková umělkyně — a odtud už je jen krok k tomu říkat: nihilistka, kouřící dýmku, opíjející se atd... To vše k sobě patří...
Vidíte, jak mi modlitby mé zbožné rodiny prospívají...
A toto celkem.
A závěr?? Lehnout si a zemřít?... Hanebnosti by mě pronásledovaly i na onom světě... Tak bojovat? Ale ovšem... Hořce lituji, že musím na tomto světě hrát tuto roli — ale nevybrala jsem si ji... Přesto se snažit žít... Snad se nepřátelští duchové unaví...
Ostatně jestli se stanu... Zabiji se... Neznámo smrti raději než věčné ticho...
To všechno není možné! To nejsem já! Sním! Probudím se z té hrozné noční můry!
A mezitím a navzdory velkým frázím se život odvíjí, dny se řadí za sebou, maličkosti, jimiž hlupáci prý pohrdají a které tvoří život, jdou jedna za druhou; a vše mě mučí... A přesto se moje mládí bouří proti veškeré té bídě, křičí o nespravedlnosti, chce svůj podíl rozkoší a štěstí. Je možné, Bože můj, abych byla odsouzena!
Proč tolik strašných a nespravedlivých věcí! Jestli je to Bůh... Proč nás nenechat věřit, že je hrozný a bez slitování? A ať říkám cokoli — mých dvacet let, jež doufají dosud, zamilovávají se do každého zdánlivého úsměvu osudu, ženou se za štěstím... A tahle spleť zklamání a strastí by se táhla až do smrti!?!
Ostatně — vše se může změnit, vše se může napravit, možná budu šťastná, milovaná, slavná... Ale je tu ta strašná věc... Tato černá, hrozná, neodvolatelná událost, toto věčné neštěstí... To tu je, a je to navždy.
I kdybych se stala nejslavnější, nejzáviděnější, nejzbožňovanější, pořád to tu bude, aby mi kalilo všechny radosti, otrávilo všechna vítězství...
Pokud nějaká budu mít... Pak jedna z těch otázek, vedle nichž se Dantovo peklo zdá celé růžové a voňavé: A jestli nemám nic?...
Bastien-Lepage je největší z moderních malířů; Cazin ztvárňuje přírodu ve svých krajinách — a v žádném muzeu jsem neviděla krajináře, který by se mu vyrovnal: přenese vás do noci, přiměje vás dýchat mořský vzduch v tom malinkém obraze modré noci s loďkou, jež se černě rýsuje. Přinutí vás cítit vůni sena po bouřkovém dešti, nechá vás snít nad svou hvězdnatou oblohou a domkem s osvětleným oknem... Je to kouzelník, tvůrce, úžasný umělec. Bastien-Lepage je pro živé bytosti tím, čím je Cazin pro postavu, nebe, déšť, vítr... Ty postavy žijí v nejúplnějším, nejabsolutnějším smyslu.
To již není talent. Namaloval vlastní portrét, jenž je neobyčejný svou pravdivostí — vymaloval i svou duši, z jeho tváře lze vyčíst jeho génia... Chápete, co vznešeného je v tomto dvojím zobrazení... Je to zrcadlo odrážející obraz odražený jiným zrcadlem. Je to jako Saint-Marceauxova socha — hloubka, intenzita... Zkrátka to žije! To žije — chápete? — a ty bytosti, jež žijí, jsou vybrány a jako vysvětleny, osvětleny ve svém nejvnitřnějším bytí tímto velkým umělcem. Cazin, Bastien-Lepage, Saint-Marceaux.
Hle — vznešená trojice, tři úžasní géniové, kteří ozařují naši uměleckou epochu.
A pomyslet, že jsem měla naději mít jednoho z nich za přítele a že jsem ho ztratila... Pokud jde o Saint-Marceaua, to...

Poznámky

Odkaz na bajku La Fontaina „La Laitière et le Pot au Lait“ (Mlékařka a hrnec mléka), v níž Perrette cestou s hrncem mléka sní o budoucím bohatství, pak však klopýtne a hrnec rozbije. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „in tutto“. ↩