❦
Středa 24. ledna 1883
Mercredi 24 janvier 1883
Po drtivém dni malování jdeme k Étincelle (napsala mi rozkošný dopis na poděkování za květiny, které jsme jí poslaly po jejím článku) — je tam pan Bocher, obchodní zástupce Orléanských, a dva další, z nichž jeden vysoký, urostlý, skoro jako Cassagnac, jen ho kazí skřipec.
Après une journée écrasante de peinture, nous allons chez Etincelle; (elle m’a écrit une lettre adorable pour remercier des fleurs que nous lui avons envoyées après son article) où il y a M. Bocher, l’homme d’affaires de Orléans et deux autres dont un grand, fort, presque un Cassagnac, gâté par un pince-nez.
Mlčky jsem po pětadvacet minut poslouchala, jak se líčí hrůzy revoluce, zločiny Francie od 86... atd.
J’ai écouté en silence pendant vingt-cinq minutes dire des horreurs de la révolution, des crimes de la France depuis 86... etc.
Odpovědět by bylo příliš snadné — zvláště od té doby, kdy každý večer usínám teprve po dvou kapitolách Micheletovy „Revoluce“. Když starý Bocher odejde, dopustím se nejspíš té chyby, že řeknu, že mám ohavné názory.
Il aurait été trop facile de répondre, surtout depuis que je ne m’endors chaque soir qu’après deux chapitres de « La Révolution » de Michelet. Lorsque le vieux Bocher s’en va je commets la faute, probablement de dire que j’ai des opinions abominables.
„Cože — republikánské?“
- Comment, républicaines ?
Jak se prohlásit za republikánku v tom ryzím salonu ve stylu Ludvíka XVI., kde Étincelle trůní na bílém lakovaném křesle v šatech z královského modrého sametu se sukní na obručích. S tváří nečitelné, ale komickou a okouzlující, přestože skutečně pěknou — ta žena je velmi příjemná. Vymotám se tím, že říkám, že pohnutky, záměry, víra... jsou obdivuhodné, že to byl velkorysý záměr... atd... zkrátka... Že všechny strany spáchaly zločiny... aniž by se mohly omlouvat vyhlídkou na štěstí všech... že je přirozené, že člověk zpočátku tápe, mýlí se — někdy krutě...
Le moyen de se dire républicaine dans ce salon Louis XVI pur et Etincelle trônant sur un fauteuil de laque blanche, en robe de velours bleu de roi à paniers. Avec sa tête illisible mais drôle et charmante quoique vraiment bien, cette femme est très agréable. Je m’en tire en disant que les mobiles, les intentions, la foi... sont admirables, que c’était un plan généreux... etc... enfin... Que tous les partis ont commis des crimes... sans avoir pour excuse le bonheur de tous en perspective... qu’il est naturel dans le principe on tâtonne, on se trompe, cruellement parfois...
Zkrátka — nesmělá, ale dost přesně formulovaná skromná apologie Revoluce. S důrazem na citovou stránku — a Étincelle nakonec utěší mámu tím, že jí říká, že to velkorysé a hrdinské, co v tom všem je, muselo nutně najít ozvěnu v mém mladém srdci atd. atd.
Enfin timidement mais en termes assez précis une modeste apologie de la Révolution. Appuyant sur le côté sentimental, et enfin Etincelle console maman en lui disant que ce qu’il y a de généreux et d’héroïque dans tout ceci devait forcément trouver un écho dans mon cœur jeune etc. etc.
Mezitím pan se skřipcem stále seděl, čas od času vrhal slovo, větu v cassagnacovském stylu, a když jsme odcházely, řekl, jak litoval, že nemohl přijít na náš večírek (byl pozván Saint-Amandem) — živá výměna zdvořilostí s mámou a krásná věta pro mne: je poctěn, polichocen a okouzlen, že se se mnou seznámil. Odpovídám pokynutím hlavy... Dítě, nesahej.
En attendant le monsieur à pince-nez restait toujours lançant de temps en temps un mot, une phrase dans le style Cassagnac et comme nous partions, il a dit combien il avait regretté de n’avoir pu se rendre à notre soirée, (il avait été invité par Saint Amand) échange de vives politesses avec maman et une belle phrase à moi, avec qui il est honoré, flatté et enchanté d’avoir fait connaissance. Je réponds par une inclinaison de tête... Enfant n’y touchez pas.
Je to baron Dauble, který je, jak jste právě viděli, hezký — vyjma skřipce — inteligentní, milý... Zkrátka to není jeden z mužů, jakých člověk vidí tisíce, ale někdo — a čtyři sta tisíc franků ročního důchodu. Doufala jsem, že odejde jako první, abych se mohla zeptat, kdo to je. Vždyť jsem ho potkala stokrát, všude, a vždy jsem si říkala, že to musí být spisovatel nebo politik a že ho kazí skřipec. A je to Dauble, takřka manžel Étincelle. Koneckonců nabídl pokusili se rozvést, zrušit manželství, aby se mohli vzít, ale de Peyronney o tom nechce ani slyšet. přeškrtnutý řádek a půl štěstí. Ten svazek mi připomíná d’Artheze a kněžnu de Cadignan...1
C’est le baron Dauble qui est comme vous venez de le voir beau, sauf le pince-nez, intelligent, aimable... Enfin ce n’est pas un de ces hommes comme on voit mille, mais quelqu’un et quatre cent mille francs de rente. J’espérais qu’il s’en irait le premier pour demander qui est-ce. Car je l’ai rencontré cent fois, partout et me suis toujours dit que ce devait être un homme de lettres ou un homme politique et que son pince-nez le gâte. Et c’est Dauble, le quasi-mari d’Etincelle. Enfin il a offert ils ont essayé de divorcer, de faire casser le mariage pour s’épouser mais de Peyronney ne veut pas en entendre parler. [Mots noircis une ligne et demie cancellée] la chance. Ce ménage me fait penser à d’Arthez et à la princesse de Cadignan...
Koneckonců — dosud vše, co byť vzdáleně připomíná toho velkého hlupáka Cassagnaca, se mi líbí... Avšak po Gambettově projevu jsem v tom, čemu říkám své srdce, nemohla nalézti stopy po bonapartistovi... Zdál se mi malý, malicherný, nepřítomný, těkavý; nechápala jsem dokonce, jak jsem mohla věřit, že miluji toho pána, když na světě existují géniové jako Gambetta nebo jiní slavnější, silnější než Cassagnac.
Enfin jusqu’à présent tout ce qui même de loin rappelle ce grand idiot de Cassagnac me plaît... Pourtant après un discours de Gambetta je ne pouvais plus retrouver les traces du bonapartiste dans qui s’appelle mon cœur... Il me paraissait petit, mesquin, absent, évaporé; je ne comprenais même pas comment j’avais cru aimer ce monsieur quand il y avait sur la terre des génies comme Gambetta ou d’autres plus célèbres, plus forts que Cassagnac.
Opravdu velký muž — zatímco ten ubohý Acard...
Un vrai grand homme enfin, tandis que ce pauvre Acard...
Ano — právě to mi vždycky zabrání ho milovat, a vždycky před ním dám přednost nějakému slavnému muži, s nímž jsem nikdy nemluvila a jenž bude možná ošklivý, nemocný, hrozný...
Oui, voilà ce qui m’empêchera toujours de l’aimer et je lui préférerai toujours un illustre à qui je n’ai jamais parlé et qui sera peut-être laid, malade, horrible...
Poznámky
Postavy z Balzacova románu Tajnosti kněžny de Cadignan (1839) — napravená kurtizána Diane de Maufrigneuse a idealistický spisovatel Daniel d’Arthez. ↩