Středa 24. ledna 1883

Po drtivém dni malování jdeme k Étincelle (napsala mi rozkošný dopis na poděkování za květiny, které jsme jí poslaly po jejím článku) — je tam pan Bocher, obchodní zástupce Orléanských, a dva další, z nichž jeden vysoký, urostlý, skoro jako Cassagnac, jen ho kazí skřipec.
Mlčky jsem po pětadvacet minut poslouchala, jak se líčí hrůzy revoluce, zločiny Francie od 86... atd.
Odpovědět by bylo příliš snadné — zvláště od té doby, kdy každý večer usínám teprve po dvou kapitolách Micheletovy „Revoluce“. Když starý Bocher odejde, dopustím se nejspíš té chyby, že řeknu, že mám ohavné názory.
„Cože — republikánské?“
Jak se prohlásit za republikánku v tom ryzím salonu ve stylu Ludvíka XVI., kde Étincelle trůní na bílém lakovaném křesle v šatech z královského modrého sametu se sukní na obručích. S tváří nečitelné, ale komickou a okouzlující, přestože skutečně pěknou — ta žena je velmi příjemná. Vymotám se tím, že říkám, že pohnutky, záměry, víra... jsou obdivuhodné, že to byl velkorysý záměr... atd... zkrátka... Že všechny strany spáchaly zločiny... aniž by se mohly omlouvat vyhlídkou na štěstí všech... že je přirozené, že člověk zpočátku tápe, mýlí se — někdy krutě...
Zkrátka — nesmělá, ale dost přesně formulovaná skromná apologie Revoluce. S důrazem na citovou stránku — a Étincelle nakonec utěší mámu tím, že jí říká, že to velkorysé a hrdinské, co v tom všem je, muselo nutně najít ozvěnu v mém mladém srdci atd. atd.
Mezitím pan se skřipcem stále seděl, čas od času vrhal slovo, větu v cassagnacovském stylu, a když jsme odcházely, řekl, jak litoval, že nemohl přijít na náš večírek (byl pozván Saint-Amandem) — živá výměna zdvořilostí s mámou a krásná věta pro mne: je poctěn, polichocen a okouzlen, že se se mnou seznámil. Odpovídám pokynutím hlavy... Dítě, nesahej.
Je to baron Dauble, který je, jak jste právě viděli, hezký — vyjma skřipce — inteligentní, milý... Zkrátka to není jeden z mužů, jakých člověk vidí tisíce, ale někdo — a čtyři sta tisíc franků ročního důchodu. Doufala jsem, že odejde jako první, abych se mohla zeptat, kdo to je. Vždyť jsem ho potkala stokrát, všude, a vždy jsem si říkala, že to musí být spisovatel nebo politik a že ho kazí skřipec. A je to Dauble, takřka manžel Étincelle. Koneckonců nabídl pokusili se rozvést, zrušit manželství, aby se mohli vzít, ale de Peyronney o tom nechce ani slyšet. přeškrtnutý řádek a půl štěstí. Ten svazek mi připomíná d’Artheze a kněžnu de Cadignan...
Koneckonců — dosud vše, co byť vzdáleně připomíná toho velkého hlupáka Cassagnaca, se mi líbí... Avšak po Gambettově projevu jsem v tom, čemu říkám své srdce, nemohla nalézti stopy po bonapartistovi... Zdál se mi malý, malicherný, nepřítomný, těkavý; nechápala jsem dokonce, jak jsem mohla věřit, že miluji toho pána, když na světě existují géniové jako Gambetta nebo jiní slavnější, silnější než Cassagnac.
Opravdu velký muž — zatímco ten ubohý Acard...
Ano — právě to mi vždycky zabrání ho milovat, a vždycky před ním dám přednost nějakému slavnému muži, s nímž jsem nikdy nemluvila a jenž bude možná ošklivý, nemocný, hrozný...

Poznámky

Postavy z Balzacova románu Tajnosti kněžny de Cadignan (1839) — napravená kurtizána Diane de Maufrigneuse a idealistický spisovatel Daniel d’Arthez. ↩