❦
Pátek 5. ledna 1883
Vendredi 5 janvier 1883
Gavini nás vpouští privilegovanými dveřmi. Ještě na nádvoří jsem cítila, jak mi bledne tvář — spěchající muži, věnce, zarudlé oči — a nakonec velkolepý, grandiózní katafalk a ten sál celý draperovaný černě, zmenšený množstvím věnců a lavinami květin. Světla po slunci, rakev vysoko nahoře pod nebesy mezi čtyřmi černými sloupy ovinutými trikolorovými prapory...
Gavini nous fait entrer par les portes privilégiées. Je me sentais pâlir déjà dans la cour, les hommes affairés, les couronnes, les yeux rougis et enfin l’imposant, le grandiose catafalque et cette salle toute drapée de noir rendue petite par le nombre des couronnes et les avalanches de fleurs. Les lumières après le soleil, le cercueil tout en haut sous le dais entre les quatre colonnes noires enroulées de drapeaux tricolores...
Rozplakala jsem se ve chvíli, kdy mi máma přiváděla Hechta — toho nepřítele, který také plakal svíraje mi ruce a opakoval: „Ach! Děkuji, děkuji!“
Je me suis mise à pleurer au moment où maman m’amenait Hecht, l’ennemi qui pleurait aussi ien me serrant les mains et répétant: Oh ! merci, merci !
Udělala jsem pohyb rukou a usmála se, abych se omluvila za pláč — a on se vrátil několikrát, a u dveří, kde jsem již vychladlá chtěla projít, aniž bych se na něj podívala, stiskl mi obě ruce se svým plačtivým: „Děkuji, děkuji.“ Nakonec mě veliký vrátil do skutečného života — stejně jako ten ubohý Gavini, který pokládal Hechta za Bastiena-Lepaga a zahrnoval ho pozornostmi.
Je fis un geste en souriant pour m’excuser de pleurer et il est revenu à plusieurs reprises et à la porte où déjà refroidie je voulus passer sans le regarder il me ressera les deux mains avec son larmoyant: merci, merci. Enfin le grand m’a rendu aux réalités de la vie ainsi que ce pauvre Gavini qui lui avait pris Hecht pour Bastien-Lepage et qui l’avait comblé de grâces.