Sobota 6. ledna 1883

Jdeme se dívat na průvod z oken pana Marinoviche, srbského ministra a švagra princezny, Rue de Rivoli 240. Lepší místo by se těžko hledalo. Ale přihodilo se jakési qui pro quo, kvůli němuž jsem se bála, že budu mít jen boční okna. Vidět průvod jako skrz pootevřené dveře — veškerá majestátnost perspektivy ztracena — div jsem se nerozplakala vzteky.
Pak se všechno urovná a v deset hodin, kdy kanón oznamuje vynesení rakve, jsme u oken.
Pohřební vůz — velkolepě předcházený trubači, jezdci na koních, smutečním pochodem a třemi obrovskými vozíky přetíženými věnci — vyvolal překvapení, jež bych ráda nazvala zklamáním. Tvrdé slovo — ale spravedlivé vůči oběma Bastienům-Lepagem, kteří ho postavili. Přes slzy, které mi vehnala do očí velkolepá podívaná, jsem poznala oba bratry, jak kráčejí těsně u svého díla — architekt držel skoro jednu ze šňůr pohřebního příkrovu; bratr mu velkodušně přenechal přednost, sám to ke slávě nepotřebuje. Vůz je nízký, jako by ho drtil žal — přes něj přehozená černá sametová pokrývka, několik věnců namátkou, smuteční závoj, rakev zahalená do praporu.
Přála bych mu víc majestátu — jsem snad zvyklá na církevní okázalost... Ostatně chtěli právem upustit od obvyklého pohřebního vozu a napodobit jakýsi antický vůz, jenž připomíná tělo Hektora přivezeného do Tróje.
Po průchodu tří vozíků s květinami a několika obrovských věnců nesených pěšky by se mohlo zdát, že to stačí — ale těch tří vozíků si člověk téměř nevšimne v tom, co přišlo potom; dle slov všech nikdo ještě neviděl takový průvod květin, smutečních praporů a věnců. Já přiznávám bez studu, že jsem tou nádherou zcela uchvácena.
Člověk je dojat, rozrušen, přesycen — už nejsou slova, jak pořád říkat totéž: jak zas! Ano, zas a znovu a pořád — věnce všech velikostí, všech barev, obrovské, báječné, jaké se na nosítkách ještě nikdy neviděly — s prapory a stuhy s vlasteneckými nápisy, zlaté třepení třpytící se skrz smuteční závoj. Laviny květin, perel, třepení, záhony růží houpající se na slunci, hory fialek a slaměnek — a ještě orchestr, jehož smuteční pochod hraný příliš rychle se vzdaluje a zaniká ve smutných tónech; pak šustot kroků na písku ulice, který bych přirovnala ke zvuku deště slz, kdyby... Ale ten nádherný průvod, osvětlený jarním sluncem rozptylujícím mlhu, nepůsobí bezútěšně... A delegace nesoucí věnce stále přicházejí — výbory, spolky, Paříž, Francie, Evropa, průmysly, umění, školy — květ civilizace a inteligence. A ještě bubny zahalené smutečním závojem — a obdivuhodný zvuk trubky po strašlivých chvílích ticha.
Záchranáře vítá jásot, stejně jako studenty, kteří zdravili, jako by říkali: mezi námi je možná další. Pak ještě jeden smuteční pochod a ještě věnce. Ty nejkrásnější jsou vítány obdivným šepotem. Alžírsku se provolává sláva — při průchodu Bellevillem — s onou schopností vstřebávání a rezonance, kterou mám v tak vysoké míře — pocítila jsem pohnutí dojatou hrdostí, jež mi zahalilo oči. Ale když se objeví monumentální věnce měst Alsaska a Lotrinska a trikolorové prapory v smutku — projde davem zachvění, které vhání slzy do očí. A průvod pokračuje stále, věnce se střídají, stuhy a květiny se třpytí na slunci skrz smuteční plátno. To není pohřeb — to je triumfální pochod. Nevím, proč nemohu říci: apoteóza.
Je to celý národ, jenž kráčí za touto rakví — a všechny květiny Francie jsou ustřiženy, aby poctily toho génia krutě zabitého ve čtyřiceti čtyřech letech — jenž ztělesňoval všechny velkorysé touhy této generace, jenž si nakonec přivlastnil a ve svou osobnost pojal celý život mladé země — jenž byl poezií, uměním, nadějí, hlavou nových mužů.
Zemřel ve čtyřiceti čtyřech letech — měl čas jen připravit půdu pro své dílo msty a velikosti.
Ten neuvěřitelný a jedinečný průvod trvá přes dvě a půl hodiny — a nakonec se dav uzavře, dav lhostejný a hlučný, který se už jen směje, jak se plaší koně posledních kyrysníků. Nikdy nebylo nic podobného — hudba, květiny, cechy, děti v tom lehkém oparu, v němž je slunce měnilo v obrazy apoteózy.
Ta zlatá mlha a ty květiny by připomínaly nemožný průvod nějakého mladého boha.
I odhlédneme-li od politiky — chápu, že každý cítí potřebu projevit mu dojatý žal.
Byl přítelem, intelektuálním druhem nehmotně řečeno celé této generace — byl Republikou, Paříží, Francií, mládím, uměním. Zdá se mi, že vidím kus látky, z níž byl odstraněn hlavní ozdobný prvek — zbývá jen otisk a přestřižené nitě.
Ach, ty květiny, věnce, smuteční pochody, prapory, delegace, pocty — zahrnujte ho jimi, lide netrpělivý, lide nevděčný, lide nespravedlivý. Teď je po všem. Zabalte do trikolorových látek tu smutnou schránku, v níž leží hrozné ostatky té zářivé inteligence.
Jste hodni uctívat to zmrzačené tělo — vy, kdo jste otrávili poslední rok života té duše. Vše je skončeno. Nezbývají než malí mužíčci ohromeně stojící před zejícím hrobem toho, kdo jim svojí nadřazeností tak překážel. Kolik jich si potichu říkalo, že jim Gambetta svým pohlcujícím géniem bránil si vydobýt místo. Místo je vaše — ukažte se! Vy průměrní, závistiví a nicotní — jeho smrt vás nepromění.
Celá naše společnost obědvá u paní Marinovitchové — paní Gavini jí, směje se a obdivuje krásu průvodu; máma pronásleduje baronku des Michels, novou velvyslankyni v Madridu, aby ji pozvala na náš večírek; Dina se směje mým slzám; je veselo — já nepláču před celou společností, ale mám sevřené hrdlo a ochablé paže. Odcházíme odtud kolem třetí — všichni se přesunuli doleva; Champs-Élysées jsou šedé a pusté. Ještě tak nedávno tudy ten muž projížděl tak veselý, tak mladý, tak živý — v tom velmi prostém kočáře, který mu tolik vyčítali. Všude samá nepoctivost. Neboť inteligentní, poctiví, vzdělaní, francouzští, vlastenečtí muži ve svém svědomí nemohli věřit hanebnostem, jimiž Gambettu zatěžovali.
Říká se, že si jeho poslaneckou lavici už zamluvil nějaký sněmovní hmyz.
Copak tam není nikdo, kdo by se vzepřel té hrubé urážce paměti toho, kdo proslavil tribunu té sněmovny — jejíž schody jsou posety věnci, ozdobeny lampiony a zahaleny jako vdova obrovským černým smutečním závojem spadajícím z tympanonu jako šerpa a obalujícím ji průsvitnými záhyby. Ten závoj je inspirací génia — a nešlo by vymyslit dramatičtější výzdobu. Účinek je úchvatný, bolí a vyvolává pocit chladu, hrůzy — jako černý prapor vlasti v nebezpečí.
Máme hojně návštěv — hraběnka de Villevieille s dcerou, vévodkyně de Fitz-James, markýza de Villeneuve-Bonaparte, hraběnka Duros atd. Ty hlupačky mluví o civilním pohřbu — myslím, že sám Bůh se o takové hlouposti nestará a že vyhrazuje duši génia jiné přijetí než malé mitrovité duše zbožných. Jsou hloupé, ty ženy — a myslím, že té společnosti teď uvidíme dost díky staré vévodkyni. Je to pro mě utrpení — ale v podstatě to lichotí marnivosti.

Poznámky

Rue de Rivoli 240: dům naproti zahradě Tuilerií, na trase Gambettova pohřebního průvodu. ↩
Oba bratři Bastien-Lepageové, malíř Jules a architekt Émile, navrhli pohřební průvod. ↩
Hektorovo tělo přivezené do Tróje: v poslední knize Iliady Achilleus vrací Hektorovo tělo králi Priamovi. ↩
Orphéon: amatérský hudební spolek, pěvecký nebo dechový. ↩
Belleville: dělnická čtvrť na severovýchodě Paříže, Gambettův volební obvod. ↩
Civilní pohřeb (enfouissement civil): pohřeb bez náboženských obřadů; Gambettův pohřeb byl zcela občanský. ↩