Čtvrtek 16. listopadu 1882

Měla jsem sérii zlověstných snů, které musely věstit něco hrozného. To se stalo — myslím alespoň, že to je to, i když jde o neštěstí předvídané a na které jsem se jaksi zvykla. Ale co horšího ještě přijde, není-li to tohle? Šla jsem k velkému lékaři, nemocničnímu chirurgovi; neznámá a skromná, aby mě neklamal. Oh, to není milý pán. Řekl mi to velmi prostě. Nikdy se neuzdravím. Ale můj stav se může uspokojivým způsobem zlepšit, takže to bude snesitelná hluchota — a snesitelná je již nyní, bude prý ještě více. Ale pokud nebudu přísně dodržovat léčbu, kterou mi předepisuje, bude se to zhoršovat. Doporučuje mi také menšího lékaře, který mě bude sledovat dva měsíce, protože on sám nemá čas mě vidět dvakrát týdně, jak je třeba. Poprvé jsem měla odvahu říct:
– Pane, hluchnu,
dosud jsem říkávala: neslyším dobře, mám ucpané uši atd. Tentokrát jsem se odvážila říct tu hroznou věc a lékař mi odpověděl s chirurgovou brutalitou.
Přeji si, aby neštěstí ohlášená mými sny byla tohle — ale nedoufám v to, protože to není ani nové, ani neočekávané, a tudíž mě nebe nemuselo varovat sny; bude to tedy něco jiného.
Snad oslepnu nebo se tomu přiblížím. Jedno oko mi již vidí dvakrát hůř než druhé. Ale nezabývejme se předem laskavostmi, které Bůh chová v záloze pro svou pokornou služebnici. Prozatím jsem jen hluchá. Večer, kde je mnoho lidí, v hluku společenského večírku slyším dobře — i v kočáře.
Ale v obyčejných, klidných rozhovorech jsem hodna soucitu. Vždy se musím snažit stát co nejblíže k lidem, což je trapné a co mi nedovoluje zachovat ten klidný a půvabný postoj, který tak sluší, ani hravost gest, ani... Kdybych měla malovat portrét... A kdyby...
Ostatně říká, že se to jistě zlepší. Dokud mám rodinu, která bdí kolem mě a přichází mi na pomoc s obratností náklonnosti, ještě jde... Ale sama, uprostřed cizích lidí.
A kdybych měla zlého nebo málo citlivého manžela... Ve dvaadvaceti letech. Kdyby to alespoň bylo za vykoupení nějakého velkého štěstí, jímž bych byla zahrnuta bez zásluh... Ale–
Proč se tedy říká, že Bůh je dobrý, že Bůh je spravedlivý.
Proč Bůh nechává trpět? Jestliže On stvořil svět, proč stvořil zlo, utrpení, zákeřnost? Odkazuji své čtenáře na „Naděje v Boha" od Musseta, jejíž zařazení na toto místo v plném znění prosím svého vydavatele.
Tedy, nikdy se neuzdravím...
To bude snesitelné — ale bude tu závoj mezi mnou a zbytkem světa. Vítr ve větvích, šumění vody, déšť dopadající na okno... Slova šeptem... S Kotčubejovými jsem ani jednou nebyla v nesnázích, ani při jídle ne; jakmile je hovor jen trochu živý, nemám si na co stěžovat. Ale v divadle neslyším herce úplně, ani když mám přední lóži — a s modely v tom hlubokém tichu se nemluví nahlas... Ostatně... Jak pak— Jistě, dalo se to jaksi předvídat už dva roky, měla bych si na to být zvyklá... Zvyklá jsem, ale přesto je to děsivé.
Jsem zasažena tam, kde jsem to nejvíce potřebovala, co mi bylo nejdražší... Bude si moci ze mě dělat posměšky i imbecil. Byla jsem... Nebudu již moci...
Kéž by to zůstalo alespoň při tom...

Poznámky

„Nemocniční chirurg" (chirurgien des hôpitaux) byl v pařížské medicíně 19. století vrchní konzultant v některé z velkých veřejných nemocnic, nejvyšší titul francouzského lékařství. Mariina anonymita byla lstí, jak zabránit oné konejšivé mlhavosti, jíž se význačným pacientům občas dostávalo.
„L'espoir en Dieu" (Naděje v Boha, 1838): významná filozofická báseň Alfreda de Musset (1810–1857), zápasící s problémem zla a boží spravedlnosti — táže se, proč Bůh dopouští utrpení. Patřila k nejčtenějším filozofickým básním století a Mariino odvolání na ni je zde literární i hluboce osobní.