Středa 15. listopadu 1882

Jsem v Paříži! Odjely jsme ve čtvrtek večer. Nicolas a Michka nás doprovodili na první zastávku, Paul s manželkou až do Charkova.
V Kyjevě jsme zůstaly čtyřiadvacet hodin; Julie (Alexandrova dcera) je v ústavě. Je jí čtrnáct let, je roztomilá.
Cesta byla okořeněna komentáři a výmysly o Kotčubejích — konkrétně o tom nejmladším, který se jmenuje Vasil — a to mě rozesmívá.
A také o Alexandře, Paulově ženě. Říkáme jí Alexandra proto, že jí Vasil políbil ruku... Tedy: Dina hovořila s Vasilem a paní Paulova přišla a postavila se přímo před něj a bez okolků mu prohlásila: já jsem chladná jako mramor!
– Ale proč, madame, proč?
– Nikdy jsem nemilovala! (s očima pozdviženýma k nebi).
– Ale jděte!
– Nikdy! (povzdech)
– Tedy [slova začerněna] vám musím vysvětlit... On přitom žertoval, ona byla dojatá a polaskána. Na rozloučenou jí políbil ruku. Ale na tom samotném nebylo nic zvláštního; jenže když jsme zrovna litovaly Paula — a je ho co litovat — a vyjmenovávaly nedostatky jeho ženy, někdo promluvil o její ješitnosti a maloměšťácké hlouposti, a já myslím, že jsem tehdy řekla, že se považuje za vévodkyni a říká si: proč jsem tak spěchala, mohla jsem si vzít Kotčubeje. Jsem si tím jista, i když bez nás by neviděla ani livrej jejich sloužících. Tu se máma pustila do výkladu, že na tomto světě se dějí jedině šílenosti, a začala citovat všechny ty grandes seigneurs a boháče, kteří si vzali rozvedené, průměrné a hloupé ženy atd. atd. Mamu znáte. Odehrávalo se to ve vagóně a já se bavila a udělala z toho celý seriál — takže třetí den jsme začaly věřit, že se to opravdu stalo, a navzájem se ujišťovaly, jako by hrozilo nebezpečí. Vyprávím vám o tom, abych dospěla k tomu: chudák Paul si uzavřel příšerný sňatek. Jediné, co má, je hezká tvář — ale jen když nemluví, protože zuby jsou hrůzné a jeden nebo dva v předu chybějí. Prsa jí visí až k břichu a prsty jsou tak krátké, že pro nehty nebylo místo — Pán Bůh je skoro úplně vynechal. Vidíte — to je moje žárlivost na Vasila, která prosvítá.
Tolik k fyzické stránce; pokud jde o charakter, je hloupá, ješitná, pyšná a falešná. Máma dodává, že je zlá — nevím, ale o ostatních věcech nepochybuji. Paul ji vytáhl z maloměšťáckého, provinčního bahna a ona si myslí, že jí to vše patří právem; svou ješitnost tupé nevzdělanky skrývá za medové zdání. Líbá mi ruce [slova začerněna] a považuje se za mou nadřazenou ve všem. Paul ji silou lásky přesvědčil, že nemůže žít nikde jinde než v Paříži a že nikdy nebyla v poltavské společnosti — a sám tomu věří, tak jako Bojidar věřil panenství Sarah Bernhardtové, jejíž syn s ním chodil do školy. Ostatně... Vůbec ho nemiluje. Nedávno mu vystrojila scénu, protože ji přišel v noci ve dvě hodiny vzbudit, aby jí vyprávěl, jak jsme ten den strávily v Poltavě. A stěžovala si mi, já jí velmi přátelsky odpověděla, že to přece není tak strašné a že jsme se bavily; že tam nebyla, Paul chtěl hned sdílet ty hezké dojmy — že to považuji za milé a laskavé, na což mi odpověděla, že to říkám dobře ze svého pohodlí.
– Co byste vy řekla na mém místě? Víte co, příští noc přijdu vzbudit vás a uvidíme, jak mě přivítáte, říká mi.
– Ale má drahá, ty přece nejsi můj manžel!
Je hloupá. A pokládá se za krásnou se svými špatnými zuby a věčnou cigaretou — velmi dlouhé cigarety, které kouří bez elegance. Ale tam v Poltavě člověk vidí jenom její hezkou tvář. Co se týče Vasila — jsem jako ti dva lháři z Marseille, kteří, vidouce, jak všichni běží, jdou se taky přesvědčit, jestli přístav je opravdu ucpán velrybou... Tedy... (trvám na tom) tedy stačí, aby Vasil dal jeden znak, a Paul bude nejšťastnějším manželem na světě.
V Berlíně, kde jsme zůstaly jen čtyři hodiny, přišel Doenhoff na nádraží; nechal nás v jedenáct hodin, povinnosti u knížete ho volaly na palác. Pět minut poté nám přinesli tři rozkošné kytice s jeho kartičkou, která udělala na tatínka velký dojem, stejně jako kočár a pozlacená livrej s erbem.

Poznámky

Ústav: Císařský ústav pro šlechtické dívky (Institut blagorodnych devic), internátní školský systém pro dcery ruských šlechtických rodů s pobočkami ve velkých ruských městech. Julie by byla zapsána v kyjevské pobočce.
„Dva lháři z Marseille": narážka na známou francouzskou komickou historku o obyvatelích Marseille coby nenapravitelných chvastounech a vypravěčích. Když uvidí dav lidí běžet, přidají se — a pak si vymyslí, co rozruch způsobilo. Velryba ucpávající přístav byla klasickým příkladem.
Doenhoff: pruský šlechtic v královských službách, zjevně známý Bashkirtseffových z jejich pařížských či nizzských cest. Vystupuje zde jen krátce; jeho kytice a titulovaný kočár učinily na Mariina otce značný dojem.