❦
Úterý 7. listopadu 1882
Mardi 7 novembre 1882
Takže se, aniž by to kdo čekal, dnes večer koná hostina.
Donc sans qu’on s’y attende il y a un festin ce soir.
Tatínek se vydal navštívit jednoho Žida a cestou narazil na oba Pomary, kteří hulákali nad svými kufry a zlomenou nápravou. Ujal se jich a výsledkem je společná večeře, tady v restauraci, do níž je ostatnímu obyvatelstvu vstup zakázán. Hned po obědě u Alexandra, obědě, který se protáhl do čtyř hodin, jsme se vrátili do našeho velmi vznešeného hostince a navštívila nás paní Volkowitská. Večeřela s námi v Paříži, pamatujete? Myslím, že jsem se také zmínila, že je to nemanželská dcera zesnulého knížete Kotchoubeye a paní Demidoffové, kterou si později vzal a s níž měl ty dva zákonné Pomary, kteří jsou tu s námi.
Papa s’en va rendre visite à un Juif et trouve sur son chemin les deux Pomar criant avec leur malles et un essieu cassé. Il les a recueillis et le résultat c’est un dîner en commun, ici au restaurant dont l’entrée est interdite au reste des populations. Sitôt après le déjeuner chez Alexandre, déjeuner qui se prolonge jusqu’à quatre heures, nous rentrons dans notre très noble auberge et Mme Volkowitsky vient nous voir. Elle a dîné à Paris vous vous rappelez ? Je crois bien aussi avoir dit que c’est une fille naturelle de feu le prince Kotchoubey et de Mme Demidoff qu’il a épousée ensuite et dont il a eu les deux Pomar légitimes ici présents.
Vznešenou společnost tedy tvoří tatínek, máma, Dina, já, Paul, jeho žena, paní Volkowitská, Michka, Garnitsky, oba Kotchoubeyové a kněžna. Věc zvláštní, nikdo se neopíjí a večer se odehrává u paní Volkowitské, která přijela se svými bratry z Dikanky a bydlí v hotelu (kdežto oni bydlí ve svém domě). Ano, nikdo není opilý, naopak dokonce i mladší Pomar je docela zábavný, on, Michka a Paul předvádějí gymnastické číslo na dvou matracích, které jdeme vzít z prázdných pokojů. Potom, vlastně předtím, dámy zavinou Michku jako nemluvně a ten je pak položen na zem a opuštěn. A nakonec se hraje hra na sekretáře a mě překvapuje, že se lidé hodně smějí; myslela bych, že tady to nikoho bavit nebude. Tady se na plesech tančí, s kamarády se pije, hraje se v karty, večeří se s tanečnicemi. A když se s dámami povídá, je to proto, že jsou do nich zamilovaní. Ale povídat si s lidmi, kteří nám jsou lhostejní, jako ve Francii, a o všem možném... To je v těchto končinách neznámé. Žádná novinka sem nepronikne, nevedou se jiné hovory než ty nejvulgárnější klepy, ty nejvšednější přízemní, prosté dokonce i zlomyslnosti [většinou]. A velkou zábavou je hotel; (šlechtičtí) statkáři z okolí tu občas stráví i celé týdny a navštěvují se z pokoje do pokoje, pijí, hrají v karty. Divadlo zeje prázdnotou a čeho by se jen stínem podobalo duchaplné zábavě, toho se tu štítí. Ale jsme už daleko od onoho skvělého večera, který zítra vzbudí zvědavost smíšenou se závistí; v této vznešené krajině se člověk před aristokracií neuvěřitelně plazí po břiše... Ach, chci pryč, což kdybych se stala takovou i já... Takže abych se vrátila k svým postavám, že několik velkých mužů z Poltavců, zacházet s nimi tak, jako zacházím se všemi lidmi ze společnosti, svými rovnými... A jak je ve vzdělaném světě zvykem, naši knížata se mi příliš nelíbí, přesto ten malý, ten, který zbil kočího, je veselý, milý a není hloupý Nemyslím si to proto, že si hrál na ducha, když vlezl pod stůl obložený ovocem a šampaňským, aby se stůl točil... Ale konečně, ne, není hloupý. Ale zbil kočího... Ano, ale to se do určité míry dá v této zemi a v tomto věku vysvětlit. Myslíte, že je tu tím někdo překvapen nebo pohoršen? Pro někoho jiného je to docela prosté, pro Kotchoubeye je to rozkošné. Chci pryč!
Donc la noble société se compose de papa, maman, Dina, moi, Paul, sa femme Mme Volkowitsky, Michka, Garnitsky et les deux Kotchoubey et la princesse. Chose étrange on ne se grise pas et la soirée se passe chez Mme Volkowitsky qui venue avec ses frères de Dikanka loge à l’hôtel (tandis qu’eux logent dans leur maison). Oui, personne n’est pochard, au contraire même Pomar cadet est assez amusant, lui, Michka et Paul donnent une représentation de gymnastique sur deux matelas que nous allons prendre dans des chambres vides. Après, c’est-à-dire avant, les dames emmaillotent Michka qui est ensuite couché par terre et abandonné. Et enfin on joue au jeu du secrétaire et ce qui me surprend c’est qu’on rit beaucoup, j’aurai cru que ça n’amuserait pas ici. Ici, on danse au bal, on se grise entre camarades, on joue aux cartes, on soupe avec des danseuses. Et si l’on cause avec des dames c’est qu’on en est amoureux. Mais causer avec des indifférents, comme en France, et de toute chose... C’est inconnu dans ces parages. Aucune nouvelle ne pénètre, il n’y a pas d’autres conversations que les commérages les plus vulgaires, les plus terre [Rayé: à terre, dépourvus même de méchancetés [pour la plupart du temps]. Et la grande distraction c’est l’hôtel, des propriétaires (nobles) des environs viennent y passer quelquefois des semaines et on se visite de chambre en chambre, on boit, on joue aux cartes. Le théâtre est déserté et l’on a en horreur tout ce qui pourrait avoir l’ombre de ressemblance avec un passe-temps intelligent. Mais nous voilà loin de cette brillante soirée qui excitera une curiosité mêlée d’envie demain; on est extraordinairement à plat-ventre devant l’aristocratie dans cette noble contrée... Ah ! je veux m’en aller, si j’allais devenir comme ça... Donc pour en revenir à mes personnages, que quelques grands hommes des Poltaviens, à traîter comme je traîte tous les gens du monde mes égaux... Et comme c’est l’usage dans le monde civilisé, nos princes ne me plaisent pas trop, pourtant le petit, celui qui a battu le cocher est gai, aimable, et pas bête Je ne crois pas ça parce qu’il a joué l’esprit en se fourrant sous une table chargée de fruits et de champagne, pour la faire tourner... Mais enfin, non il n’est pas bête. Mais il a battu le cocher... Oui mais ça s’explique jusqu’à un certain point dans ce pays et à cet âge. Vous croyez qu’on en est étonné ou choqué ici ? Pour un autre c’est tout simple, pour Kotchoubey c’est charmant. Je veux m’en aller !
Pomarové zítra odjíždějí do Petrohradu zároveň se svou téměř sestrou, která se vrací na svůj venkov. Je to skoro škoda, zdálo se mi, že ten mladší ke mně nechová nepřekonatelný odpor, a kdyby bylo víc času, mohlo by z toho mezi námi být docela vyhraněné koketování. Dnes večer jsem často přistihla jeho oči, jak mi s jistou zálibou přejíždějí po tváři, víte, jako když člověk hledí na malbu, která má hezkou barvu... Ještě jen trochu a byla bych rozkvetla potěšením a stala se okouzlující, ale to „ještě trochu“ uvízlo na půl cesty a já zůstávám bez opravdového lesku; bez toho lesku, který dává slunce obdivu a který je nezbytný, abych se stala nebezpečnou. Ať je to jak chce, byl tu počátek něčeho, cítím to z věcí, které se nedají vysvětlit... To se projevuje zdánlivou přívětivostí vůči tlustému a velmi mladému důstojníkovi; jakmile si člověk všimne, že si vás muž váží, hned o něm máte lepší mínění.
Les Pomar partent demain pour Pétersbourg en même temps que leur quasi-sœur qui s’en va dans sa campagne. C’est presque dommage, il m’a semblé que le cadet n’a pas pour moi une horreur insurmontable, s’il y avait plus de temps nous pourrions bien nous trouver en coquetterie très accentuée. Ce soir j’ai souvent surpris ses yeux qui se promenaient sur mon visage avec une certaine complaisance, vous savez comme lorsqu’on regarde une peinture qui est d’une jolie couleur... Enfin un peu et je me serais épanouie de plaisir et serais devenue charmante, mais ce encore un peu est resté en chemin et je reste sans éclat véritable; cet éclat que donne le soleil de l’admiration et qui est nécessaire pour que je devienne dangereuse. C’est égal il y avait un commencement de quelque chose, je sens cela à des choses qu’on ne peut expliquer... Cela se traduit par un semblant de bienveillance avec le gros et très jeune officier; dès qu’on s’aperçoit qu’un homme vous estime, vous avez de lui tout de suite meilleure opinion.