Čtvrtek 5. října 1882

Ta imbecilní teta se vzpírá jako osel. Nechce jet do Ruska, protože musí dokončit tu záležitost Soulimy — do níž byla zapletena v devatenácti letech, kdy Georges a Alexandre někomu dali pohlavek a ona byla u toho — a teď to přišlo k soudu. Tedy ne — to už je opravdu k nevydržení. Mě blbosti přivádějí k šílenství. Naštěstí máma poslechla tatínka — bez toho by se vše ještě táhlo. Ale nejrozkošnější je, že ty důvtipné ženy říkají také: „Proč tam chodila!“ My jim odpovídáme: „Aby se zbavila toho procesu — který je skončen — a teď máme klid!“ „To je jedno,“ říkají, „mohla tam nechodit!“
Když to tak je, není co říci. Jenže tentokrát je to pobuřující — budu vypadat jako slečna, která cestuje sama. Koneckonců je to neuvěřitelné, neslýchané, mimořádné, nevídané — mít takovou péči o vše, co se týká materiálního života, a netušit nic o životě mravním nebo společenském — nebo jak tomu chcete říkat!
Kvůli otevřenému oknu by se dělal pekelný povyk — a tady by mě nechala odjet — to jest doprovázejíc mě až k hranici, jako poprvé — a dávajíc cestě podezřelý a podivný ráz.
Ach! Jak je to otravné, můj Bože, jak je to otravné. Oh! Jsou hloupé, jsou bez rozmyslu, jsou to idiotky!!!

Poznámky

Pozn. překl.: Mariino slovo: idioteries [sic]. ↩