Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 6. října 1882

Existuje jistý papír, na němž se dělají kresby pro „Vie Moderne“ — a ten se dá sehnat jen tam; zkrátka Julian mi dá doporučení pro tajemníka redakce Gaetchyho a říká, že se tam setkám se vším, co je v moderní škole známé, slavné a vlivné. Neviděli jsme tam nikoho než toho pana Gaetchyho, který mi přišel dát arch, vysvětlit, jak se s ním zachází, a vyřídit pozdravy Julianovi. Vše velmi rychle, velmi rychle. Takže jsou-li to „dveře“, jak říkal Julian, tentokrát se ještě neotevřely.
Julianův lístek žádal papír, uváděl mé jméno a dodával: je to žákyně ateliéru a někdo — to slovo bylo podtržené. Ale ten novinář měl možná u sebe někoho zajímavého nebo nějaké jednání... Co se Juliana týče — znovu jsme se hádali celou hodinu, abychom dospěli ke stejnému názoru — a vlastně jsme jím i začali — jenže naše výmluvnost nás vždycky svede k odbočkám a tématem je vždy moje práce, moje umění, moje netrpělivosti, moje výpočty atd. atd. Říká, že se rozptyluji — že v mém uměleckém věku má člověk nos zabořený do práce a nemyslí na obrazy — to jsem ho chtěla přimět říct. Opakuje mi znovu, že mě cenil výše než Breslau — připomíná mi, s jakým bolestným úsilím získala svoji medaili... (ateliérovou) a prosadila se ve své malbě — s jakými strastmi, jakou houževnatostí. A že musím pracovat a nevyčerpávat se v předčasných pokušeních.
To je docela pravda — je to velmi těžké.
Musela bych být šílená, abych počítala se zázrakem, který by mi umožnil udělat obraz nad mé síly... Vždyť i podle mých výpočtů mám před sebou rok a půl, než dosáhnu úrovně Breslau-1881? Ano, to je docela pravda — ale je to velmi těžké. Zkrátka mi Julian vysvětlil, jakým sledem úsilí, jakou trpělivostí, jakou soustavností práce ti, kdo chtějí uspět...
Zdá se mi, že jsem dělala vše... Ale ne — vždyť Tony také říká, že nedělám, jak je třeba. Mají pravdu — ale je to velmi těžké. Ano, je těžké ne
Poznámka editorů
[Listy 121 až 124 vytrženy]
[dolní část str. 124]... které beru s klidem... Je pravda, že tento pocit mám — zdá se mi, že je to jen otázka času... Jen aby nebyl příliš starý... Příliš zaneprázdněný skutečnými věcmi — příliš vzdálený od všech básní, které budu mít jen já... To říká Julian... To myslím... Koneckonců dokud nebyl ženat, mohla jsem mít obavy, starosti... Ale je to hotové — není se čeho bát...
Vypadám, jako bych říkala: nohu mi uřízli — už mě bolet nebude... Stačí čekat na ten okamžik, nebo... Dospět k přesvědčení, že to ještě nebylo ono — a že jsem ještě nepotkala Toho, který má být. Když mi o tom Julian mluví, zdá se mi... Zkrátka se to všechno vrací a věřím, že je to věčné... Ale jak pak vysvětlit, že jsem tak klidná... V knihách se trpí... Já ho nikdy nevidím a čekám s klidem...
To právě Julian — tím, že mě nutí o tom mluvit — dává všem těm snům zdání skutečnosti. Julian je tedy můj důvěrník — jediný na světě — i když v něm možná není veškerá výše a hloubka, s níž bych chtěla být pochopena... Pochybuji o něm, neboť několikrát vypadal, jako by věřil, že jsou možné věci... Tedy že kdyby byl Cassagnac chtěl, mohl ze mě udělat cokoli. Přiměl by vás opustit pokoj o půlnoci. Ano — ale opovrhovala bych jím. Ano — neboť jsem v něj měla veškerou důvěru — a mít ji budu znovu — a možná proto, že jsem z čistší podstaty než ostatní. Kdyby mi řekl, abych spala vedle něho, neviděla bych v tom nic jiného než skutečný spánek — a to ještě opřena o jeho rameno jako o posvátný oltář. Ostatně ráda procházím v těsné blízkosti toho, co by mohlo poskvrnit nebo být osudné — a před čím se pokládám za chráněnou svou pýchou. Nechci připustit, aby si o mně mysleli jako o všech ostatních... A bohužel jsem často vypadala, jako bych souhlasila s rozhovory nebo domněnkami — přičemž jsem dělala, že nerozumím a nepřipouštím možnost...
Takže — ať si říkají, že jsem bláznivá, a ať jsou moje extravagance pochopeny jako takové — ale ne jako obyčejné a přirozené činy.
Vidím každou chvíli, že to tak v reálném životě není — a nemohu ztratit své iluze... Hleďte — ten orléanista Tony — myslím, že chápe tu stránku, která se snad Julianovi vymyká — Říkám orléanista obrazně... Neboť je tak fádní — Ne! Je to neobyčejné — jak ten člověk promarnil život, který mohl být skvělý. Syn slavného otce — ocitl se zcela přirozeně v příznivém, zářivém a obdivuhodném prostředí. Sám měl dost talentu, aby zaujal jedno z prvních míst ve světě umění. K tomu hezký, jak málokdo bývá — čestná medaile ve dvaatřiceti letech. Vše zkrátka... A co z toho udělal?
Všechno vystihuje to, že ve čtyřiceti čtyřech nebo pěti letech — a vypadá nanejvýš na pětatřicet — nosí bílé bavlněné ponožky a plstěné pantofle! A to u sebe doma — uprostřed vší poezie, kterou by ateliér mohl mít. Ani dobrodružství s dámami z vyšší společnosti — ani lásky s krásnými tvory... Lne jako ošklivý stařec k malým ničemnicím, které se mu vysmívají — a teď má stálou známost! Malou Reinu — nejbezvýznamnější, nejmdlejší ze všech pobudek — jakýsi sudeček s obličejem mrtvého selátka — která vypadá navenek docela měšťácky a k prvnímu alfonsovi, který se namane, je... nadmíru vlídná.
Do těchhle pěkných věcí mě zasvěcuje Irma. Irma — to se ještě dá pochopit — je zábavná, prohnaná, zkažená, veselá — nebo si vezměte krásné bestie — ale tohle!...
Julian tomu vůbec nerozumí — a já, přestože konstatuji, že je to zatuchlý chlapík, stará škola a zapomenutý, vidím ho trochu... hlouběji --- shovívavějšíma očima --- S trochou poezie by se v něm dala objevit jemná, velmi naivní povaha — mladá navzdory letům — trpící nedostatkem sebejistoty, který ho odsouvá do pozadí. Velmi umělecký — zbožňuje verše a mluví o nich trochu po Prudhommově způsobu... Jako ostatně o všem... Zkrátka sentimentální jádro, které se mi docela líbí. V jeho naivních a jaksi uctivých připoutáních k malým hrůzám musí být velká potřeba něhy... Musí si vybírat klidné a fádní, věře, že v nich najde více... ctnosti — více nevinnosti než v hezkých dívkách veselých a proměnlivých.
A celkem vzato musí dobře vědět, že Reina nebo nějaká jí podobná jsou stejně proměnlivé... Prý to poznal, plakal kvůli tomu — a vrátil se k ní.
Irma říká, že je jako stařec — alespoň po mravní stránce... Doufám... Pro jeho dobro. Kdybych byla dvanáct — jedna z těch dvanácti by se šla [tomu] chlapíkovi věnovat a hrát si s ním na city.
Jsem si jistá, že by měl vzlety, něhu, okouzlená slova, která by byla okouzlující — a zároveň prudhommovské věci, které by kouzlo ničily... Věřím... jsem vždy nucena říkat: věřím nebo zdá se mi — neboť nejsem ani autorka, která vymýšlí, ani žena, která žila — tedy věřím, že nešťastný muž může snadno být zajímavý — trpí — těšit je nádherné! Ale jakmile je utěšen, to, co vás k němu táhlo, již neexistuje — jakmile je šťastný, spokojený, veselý, je mu velmi těžké nebýt vulgární — nebo aspoň vás nezranit nějakým projevem veselosti nebo spokojenosti, který vaší oddanosti strhne poetickou pečeť, takže přestává být posláním, milosrdenstvím, nebem — a stává se prostým svazkem s mužem jako každý jiný — který, nemaje již ani povzdechů ani slz, klesá pod ostatní už jen tím, že... Smutné je, že můj rybář není dobrý a že už mě unavuje... Kdo ví... Byla by Breslau v roce 1880 zvládla tak obtížný plenér?
Ale odjíždím na měsíc...