❦
Úterý 8. srpna 1882
Mardi 8 août 1882
Opět jsem ve snu viděla třicetiosmiletého novináře — ostatně 2. prosince bude mít třicet devět a já 26. listopadu dvacet čtyři. Stárneme.
J’ai encore vu en rêve le journaliste de trente-huit ans, au fait il aura trente-neuf ans le 2 décembre prochain, et moi le 26 novembre, vingt-quatre. Nous vieillissons.
Jestli jsem na začátku udělala velké pokroky, bylo to kvůli tomu proslulému portrétu. Tři dny pózuji a nedělám nic, zdá se mi, že je všemu konec, že nemohu nic dělat!...
Moi, si j’ai fait de grands progrès en commençant c’est que c’était pour faire ce fameux portrait. Depuis trois jours je pose et ne fais rien, il me semble que tout est fini, que je ne puis rien faire !...
Opět jsem pózovala, teta mě přiveze, odejde na nákupy a vrátí se jako každý den. Ale hlava se mi trochu plete z Daudetových „Králů ve vyhnanství“1 — četla jsem to již, ale začínám znovu: jsou tam tak nádherné stránky, taková jemnost analýzy, taková přesnost výrazu, který mě okouzluje, věci, které dojmou k slzám. Věci citu... Myslím na to i kvůli Tonymu dnes večer. Je smutný — jeho otci je osmdesát šest let a matce sedmdesát pět, jeho švagr umírá, zůstane mu jen sestra s dětmi. Teď je docela sám, večery tráví v samotě, nudí se a stěžuje si na to. Říkala jsem vám — je to citlivá bytost — a nakonec řekl, že se jednou ožení... A já, jako bych byla starý mládenec, se dám do přemýšlení... To jest začnu sledovat city druhých; stává se mi to často — tak asi musejí dělat romanopisci, zdá se mi, ne?
J’ai encore posé, ma tante m’amène, va faire des courses et revient comme tous les jours. Mais j’ai la tête un peu troublée par « Les rois en exil » de Daudet, je l’avais déjà lu mais ça se recommence, il y a là de si ravissantes pages, une finesse d’analyse, une netteté d’expression qui me ravit, des choses qui font pleurer. Des choses de sentiment... C’est Tony aussi qui m’y fait penser ce soir. Il est triste, son père est âgé de quatre-vingt-six ans et sa mère de soixante-quinze, son beau-frère est mourant, il ne lui restera que sa sœur qui a ses enfants. Le voilà tout seul, il passe ses soirées dans la solitude, il s’ennuie et s’en plaint. Je vous l’ai dit c’est un être sentimental, alors il a fini par dire qu’il finira par se marier... Et alors moi comme si j’étais vieux garçon je me mets à penser... C’est-à-dire que je me mets à suivre les sentiments des autres; ça m’arrive souvent, c’est ainsi que doivent faire les romanciers à ce qu’il me semble, n’est-ce pas ?
Člověk téměř vstoupí do kůže lidí a myslí s nimi nebo za ně — je to únik ze sebe sama, který dokáže nadchnout, a pak... „Králové ve vyhnanství“. Ach, ty rozkošné a dojemné věci. Mérautova láska ke královně. Láska je krásná. Ale kde najdu toho mimořádného muže, toho hrdinu... Neboť to musí být hrdina — slovo vydané posměchu je přesné.
On entre presque dans la peau des gens et on pense avec ou pour eux, c’est une course en dehors de soi qui peut passionner, et puis... « Les rois en exil ». Ah ! les ravissantes et attendrissantes choses. L’amour de Méraut pour la reine. C’est beau l’amour. Mais où vais-je trouver cet homme extraordinaire, ce héros... Car ce doit être un héros, le mot tourné en ridicule est juste.
Tony a jeho manželomilství... Je to sentimentální, klidné... jako když jsem myslela na Gabriela... Ale umění potřebuje celou bytost — proto se prý umělec musí vzdát lásky, nebo se oženit... Je ještě lepší se oženit, protože umění především, nuže ano, ale ženy nepotřebují tolik jako muži to, čemu... Dumas fils říká láska... Ó! Vytvořit svůj obraz, ó! Mít talent. Kvůli tomu portrétu ztrácím čas! Takový obyčejný portrét s tím, ani ne hezký. To není život — když nepracuji, vše mě opouští; při malování si představuji, že tkám své štěstí; v nečinnosti se vše zastaví, nastane noc a ticho.
Tony et son matrimonisme... C’est sentimental, calme... c’est comme quand j’ai pensé à Gabriel... Mais l’art a besoin de l’être tout entier aussi faut-il à ce qu’on dit que l’artiste renonce à Pamour ou se marie... Il vaut encore mieux se marier, car l’art avant tout, eh bien oui, mais les femmes n’ont pas autant que les hommes besoin de ce que... Dumas fils appelle l’amour... Oh ! faire mon tableau, oh ! avoir du talent. Le portrait me fait perdre du temps ! Ce portrait avec ça ordinaire, pas même joli. Ce n’est pas une vie, quand je ne travaille pas tout m’abandonne; en peignant je m’imagine tisser mon bonheur; inactive tout s’arrête, la nuit et le silence.
A to ani nemluvím o tom velkém žalu, o té hrůze špatně slyšet — a to zvláště při pózování. Jsem strašně pokořena tou vlídností, s níž mi Tony mluví, aniž by příliš křičel...
Sans parler de ce grand chagrin, de cette atrocité d’entendre mal, c’est surtout en posant, et je suis horriblement humiliée de la complaisance avec laquelle Tony me parle sans trop crier...
V salónu, v divadle to není znát, ale ve dvou nebo ve třech, v klidných rozhovorech jsem hluchá. Je to kvůli mému nemocnému hrdlu — snažila jsem se o tom mluvit, ale síla mi chybí, a nikdy jsem nedokázala říci víc než napůl, že mám nemocné hrdlo a že mi to stoupá sem, do hlavy, do uší, že je to velmi nepříjemné. A Tony radí, abych šla k serióznímu doktorovi, který mi to vyléčí.
Au salon, au théâtre ça ne se sent pas, mais à deux ou à trois, dans les conversations calmes je suis sourde. Cela tient à mon mal de gorge, j’ai essayé d’en parler mais la force me manque, et je n’ai jamais pu que dire à moitié, que j’ai la gorge malade et que ça me monte là, à la tête, aux oreilles, que c’est bien ennuyeux. Et Tony conseille d’aller voir un docteur sérieux qui me fera passer ça.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále „Les rois en exil“ (Alphonse Daudet, 1879). ↩