Čtvrtek 22. června 1882

Ten dům se mi zalíbil do té míry, že jsem z něj byla celá bez sebe, a protože jsme už měli zamluvený byt, byla jsem zoufalá, že si ten dům nemohu najmout — zjevil se mi jako jakési dokonalé štěstí.
Celé jedno patro pro mě, s ateliérem, s balkonem. Dámy v prvním patře, dole salony, zahrada... Malovat venku a nevycházet z domu... Zkrátka bylo to příliš krásné, to se nemohlo stát. Byla jsem ochotná zaplatit majiteli bytu pět tisíc franků odstupného. Nu, a je to hotovo, a bez odstupného; dům můžeme mít — a já jsem najednou úplně vychladlá... Připadá mi, že je to daleko, že ateliér není tak velký, že je to drahé, a je mi líto, ale opravdu líto opustit Champs-Élysées. Všimněte si, že když jsem tam bydlela, měla jsem jediný sen: avenue de Villiers a umělecké sousedství... A znát umělce... Teď se tato část mých snů splnila — a hle, trápí mě myšlenka, že budu-li mít medaile, budu za ně vděčit přátelům, a pak ještě tohle... Dupala jsem vzteky, protože jsem neměla před kým ukázat kresby, malby, zkrátka řekněme to slovo... umělci o mém talentu nevěděli... Teď tu umělci jsou, ale už jim není co ukázat...
Dnes večer v pět hodin jsme šly prohlédnout si skici Bastiena, který je v Londýně, ale jeho bratr Émile nám dělá hostitele. Přivedla jsem Brisbane a Lônstadt, a tak jsme strávily rozkošnou hodinu bez rodiny — smály jsme se, povídaly, dělaly náčrty, a to všechno tak slušně, tak pěkně. Je architekt, ale nevypadá na to; podobá se svému bratrovi, jen v ošklivějším a starším vydání, ačkoli je mladší, a daroval nám rozkošné akvarely, protože talent mít bude, myslím. Kdybych to všechno byla slyšela o Breslau, seděla bych tu, naříkala a záviděla jí její prostředí... Nu, mám, co jsem chtěla — dá mi to talent?...