❦
Neděle 19. února 1882
Velká konfetová bitva, rány padají pořádné, ale je to velmi zábavné; pod maskou říkáme hlouposti projíždějícím kočárům a lidem na tribunách, a baví mě to tak, že ani nedělám skicu z okna, které jsem si kvůli tomu schválně pronajala.Dimanche 19 février 1882 Grande bataille de confettis, on tape fort mais c’est très drôle, sous le masque on dit des bêtises aux voitures qui passent et aux gens des tribunes et ça m’amuse tant que je ne fais pas l’esquisse de la fenêtre louée exprès pour ça.
Je nás devět — tatínek, máma, teta, Dina, Paul, jeho žena, Bojidar a paní Eristoff a já.
Nous sommes neuf, papa, maman, ma tante, Dina, Paul, sa femme, Bojidar et Mme Eristoff et moi.
Šla jsem dnes ráno do kostela s mámou a tatínkem — celá v bílém, s pátečním kloboukem, jenž mi tak sluší — stále proto, abych obnovila pověst zdravé ženy.
Je suis allée à l’église ce matin avec maman et papa, tout en blanc avec le chapeau de vendredi qui me va si bien, toujours pour rétablir ma réputation de femme bien portante.
Nevím, jsem-li nemocná — ale vypadám drze zdravě.
Je ne sais si je suis malade mais j’ai une mine insolente de santé.
Kdybyste věděli, jaká muka… Bojuji s leností a s tím hrozným: bude to špatné — které mi brání cokoli dělat. A mám palčivé výčitky za každou ztracenou hodinu… A proč neděláš skici a to a ono — a když vidím kresby ve „Vie moderne“, rdím se a blednu — a chtěla bych to hned napoprvé umět jako ti lidé, kteří to dělají deset let, a nechápu, že se to musí dělat pořád a znovu, i špatně, bez přestání, aby to pak člověk dělal dobře.
Si vous saviez quels tourments... Je lutte contre la paresse et contre ce terrible: ce sera mauvais qui m’empêche de rien faire. Et j’ai des remords cuisants pour chaque heure perdue... Et pourquoi ne fais-tu pas des croquis et ceci et cela et quand je vois les dessins de la « Vie moderne » je deviens rouge et pâle et je voudrais du premier coup faire comme ces gens qui en font depuis dix ans, ne comprenant pas qu’il faut en faire toujours et encore et de mauvais et continuellement pour en faire de bons ensuite.
Ach, jaký hrozný a nebezpečný okamžik — když člověk vyjde z pravidelné a mechanické práce ateliéru a cítí nutnost uvolnit se, rozdrobit se — takříkajíc — dělat vše; být trochu vydán sám sobě, ba pochopit, co by bylo třeba, vědět, co chybí. Být si vědom svého stavu. To je dobré znamení — ale je to ďábelsky trýznivé… To trvá již několik měsíců — a tenhle ustavičný boj by byl k nesnesení, kdyby člověk neměl mlhavou naději, že to možná vede k nějaké krásné sérii měsíců plodné, klidné, promyšlené práce, jež vám otevře nové obzory a pak… Vzpomínám si — před dvěma třemi lety prošla šťastná Breslau týmiž mukami jako já — celé měsíce nemohla ze sebe nic dostat — viděla jsem ji prožívat hrozné soboty — ze zoufalství byla ochotna dát se na sochařství. Před třemi lety, když jsem začala malovat, ona malovala již dobře — a hlava, teprve její druhá malovaná studie, jí vynesla velké komplimenty. Bylo to stejně dobré jako hlavy jedné Švédky oceněné medailí. Jak je to všechno marné — kreslete, nepište.
Ah ! quel terrible et dangereux moment lorsqu’on sort du travail réglé et mécanique de l’atelier et qu’ont sent la nécessité de s’assouplir, se morceller pour ainsi dire faire de tout; être livré un peu à soi, même comprendre ce qu’il faudrait, savoir ce qui manque. Avoir conscience de son état !! C’est bon signe mais c’est diablement tourmentant... Voilà plusieurs mois déjà que cela dure et cette lutte de tous les instants serait abominable si on n’avait un vague espoir que cela mène peut-être vers quelque belle série de mois de travail fécond, calme, réfléchi qui vous ouvrira des horizons nouveaux et puis... Je me rappelle il y a deux ou trois ans l’heureuse Breslau a passé par les mêmes tourments que moi, pendant des mois entiers elle ne pouvait sortir de rien et je lui ai vu des samedis horribles, prête à faire de la sculpture, par désespoir. Il y a trois ans lorsque j’ai commencé à peindre elle peignait déjà bien et une tête qui était une deuxième étude peinte lui a valu de grands compliments. C’était aussi bien que les têtes d’une Suédoise médaillée. Que tout cela est vain, dessinez, n’écrivez pas.