Neděle 19. února 1882

Velká konfetová bitva, rány padají pořádné, ale je to velmi zábavné; pod maskou říkáme hlouposti projíždějícím kočárům a lidem na tribunách, a baví mě to tak, že ani nedělám skicu z okna, které jsem si kvůli tomu schválně pronajala.
Je nás devět — tatínek, máma, teta, Dina, Paul, jeho žena, Bojidar a paní Eristoff a já.
Šla jsem dnes ráno do kostela s mámou a tatínkem — celá v bílém, s pátečním kloboukem, jenž mi tak sluší — stále proto, abych obnovila pověst zdravé ženy.
Nevím, jsem-li nemocná — ale vypadám drze zdravě.
Kdybyste věděli, jaká muka… Bojuji s leností a s tím hrozným: bude to špatné — které mi brání cokoli dělat. A mám palčivé výčitky za každou ztracenou hodinu… A proč neděláš skici a to a ono — a když vidím kresby ve „Vie moderne“, rdím se a blednu — a chtěla bych to hned napoprvé umět jako ti lidé, kteří to dělají deset let, a nechápu, že se to musí dělat pořád a znovu, i špatně, bez přestání, aby to pak člověk dělal dobře.
Ach, jaký hrozný a nebezpečný okamžik — když člověk vyjde z pravidelné a mechanické práce ateliéru a cítí nutnost uvolnit se, rozdrobit se — takříkajíc — dělat vše; být trochu vydán sám sobě, ba pochopit, co by bylo třeba, vědět, co chybí. Být si vědom svého stavu. To je dobré znamení — ale je to ďábelsky trýznivé… To trvá již několik měsíců — a tenhle ustavičný boj by byl k nesnesení, kdyby člověk neměl mlhavou naději, že to možná vede k nějaké krásné sérii měsíců plodné, klidné, promyšlené práce, jež vám otevře nové obzory a pak… Vzpomínám si — před dvěma třemi lety prošla šťastná Breslau týmiž mukami jako já — celé měsíce nemohla ze sebe nic dostat — viděla jsem ji prožívat hrozné soboty — ze zoufalství byla ochotna dát se na sochařství. Před třemi lety, když jsem začala malovat, ona malovala již dobře — a hlava, teprve její druhá malovaná studie, jí vynesla velké komplimenty. Bylo to stejně dobré jako hlavy jedné Švédky oceněné medailí. Jak je to všechno marné — kreslete, nepište.