Pondělí 13. února 1882

V sobotu jsem začala obraz. Hledám už čtrnáct dní — zastavila jsem se u dvou tří věcí, ale nešly dál než do druhé seance — tak to vždy bývá, když to není ono. Smíříte se s námětem, abyste neztrácela čas hledáním — pak si myslíte, že máte… Ostatně to, co je hledané, zřídkakdy uspěje — ale ani to, co je nalezeno, ne vždy — avšak alespoň jste měla radost z toho, že vás to uchvátilo.
Kdy se tedy přesvědčím, že námět není nic v nešikovných rukou! A přece i pro prosté studie musí vás to, co děláte, bavit.
Hleďte — říkajíc si, že mě námět nemá trápit, pustila jsem se do obrazu, kvůli němuž jsem byla čtyři nebo pět dní velmi nešťastná — neodvažovala jsem se ho pustit a neměla jsem srdce pracovat. Od té doby, co jsem se ho vzdala, cítím se osvobozena — dělám skici, akvarel poprvé — nemám volnou ani minutu — téměř jsem se utěšila z Breslauiných úspěchů — a našla jsem svůj obraz. Kromě drobností totiž musím Julianovi přivézt velkou studii. Jsou to tři uličníci u vjezdové brány. Připadá mi to neobyčejně věrné a zábavné. Rána Wolffovým článkem mi prospěla — byla jsem sražena, zničena — a díky reakci jsem pochopila věci v umění, jež mě trápily, protože jsem je nenacházela — ač jsem tušila jejich existenci. To mě přinutilo vynaložit spasitelné úsilí; začínám také chápat, co jsem četla o bojích, utrpeních atd. umělců — smála jsem se tomu jako dutému romantismu.
Ta pověstná Breslauina vůle — sáhla jsem po ní a vidím, že je třeba vynaložit velké úsilí, abych dosáhla výsledků, o nichž jsem si… myslela, že padají z nebe.
Je to tím, že jsem dosud téměř nemusela vynakládat žádné skutečné úsilí. Tato krajní snadnost práce mě rozmazlila. Breslau dosahuje krásných výsledků — ale velmi namáhavě — já, když to nepřijde okamžitě a samo od sebe, zůstávám strnulá. To je třeba překonat. Tak například pro skici, uhelné kompozice jsem se snažila přinutit se dotáhnout je do potřebné zřetelnosti — a podařilo se mi udělat věci, na které jsem si netroufala a o nichž jsem si myslela, že je jiní dělají s triky a skoro kouzly — tak těžko přiznáváme druhým schopnosti, jež sami nemáme.
Co ještě? Linsingenová přišla s tisíci půvaby — jde o to, aby Étincelle psala o kostýmu jejího syna — a poněvadž Saint-Amand je náš přítel a on informuje Étincelle… Řekla jsem, že o vztazích Saint-Amanda s Étincelle příliš nevím — myslím, že se k sobě chovají chladně — ale že zatelegrafuji Saint-Amandovi a doporučím jí, aby udělala totéž — což udělá. Pokud jde o mě — netelegrafuji nic — omezuji se na sepsání jejího telegramu a slib, že zatelegrafuji. Odchází nadšena mým „ministerským stylem“, mou ochotou atd. atd.
Je to stará zkušená intrikánka, která málem zazářila v době Gaviniho prefektury a přátelí se se vším, co je na světě vysoko postavené. Kdybychom jí byli věnovali pozornost jako Gaviniovi… Ale dám se do toho.
Co ještě? Ano — Paulova žena… Dobrá osoba, ale… Chci to říci laskavě… Provinciálka, měšťačka, hloupá a marnivá — a k tomu stále malé neobratné lži, aby se pochlubila hromadou hloupostí, které se nikde nehodí. Vypráví vám o šatech, jež měla — a jež znám — jako ti venkované, kteří si vymýšlejí princezny s očima z perel a vlasy z diamantů.
A já místo abych mlčela — trochu se tomu posmívám… Vše mírně a hlavně aby jí tento zlozvyk odpadl — ale přirozeně ji mrzí, že ji načapám a že mě nedokáže ohromit. Ale také bych to měla přecházet… je to příliš dětinské, než aby si s tím člověk dával práci… Ale já mám tu zuřivou potřebu vše zlepšovat, upravovat, zjemňovat, zkrášlovat — vychovávat například tuto malou ženu… Proč ne — ráda bych se do toho pustila — ale ona je opravdu trochu hloupá, a tak se úspěch zaručit nedá. Chudák Paul — to jest ne, on není o moc lepší. Zbožňují mě, já je mám velmi ráda — ale jaká málo lákavá domácnost… Nejsou ani čistí… ostatně na venkově a v Rusku… Co ještě?
Dithyrambické dopisy od Saint-Amanda a Géryho, Gaviniových, princezny atd. Všichni kromě Juliana, jenž jako jediný neodpověděl.
Viděli jsme Barnolu a generála Bibi. Starý Audiffret je tady.
Kdybych mohla pokračovat v práci jako tyto dny, byla bych velmi šťastná. Nejde jen o to pracovat jako stroj — být zaměstnána celou dobu a myslet na to, co dělám: to je štěstí. Žádná starost tomu neodolá. A já, která si tak často stěžuji — vzdávám teď Bohu díky za tyto tři dny — a přitom se chvěji, že to nevydrží.
Vše pak mění tvářnost — malé bídy mě skoro přestávají trápit — člověk je nad tím a v celém jeho bytí je cosi zářivého.
Božská shovívavost k nízkému davu, jenž nezná tajné, proměnlivé, vlnivé a různorodé příčiny vaší blaženosti — křehčí než ta nejkřehčí z květin.

Poznámky

Pozn. překl.: „Ondoyantes et diverses“ (proměnlivé a rozmanité) — ozvěna Montaigneových Esejů (1580), I, 1: „Certes, c’est un subject merveilleusement vain, divers, et ondoyant, que l’homme“ (Věru, člověk je bytost podivuhodně marná, rozmanitá a proměnlivá). ↩