Sobota 31. prosince 1881

Celý den se všichni hádají. Paní Gaviniová mi posílá velmi pěkný tácek na vizitky a Dině vějíř. Přijde Villevieille a zastihne mě rozzlobenou na celou hromadu lidí a věcí.
Nakonec jdu k Tonymu, abych se vzpamatovala, a ukážu mu skicu portrétu Paulovy ženy. Shledal ji velmi originální — velmi originální, kompozicí velmi originální a dobře založenou. Velmi sympatický Tony dal najevo nadšení, že mě vidí zdravou, a když jsme si vesele popovídali, přikročili jsme k velmi vážné látce, k Umění, a mimo jiné i k Breslau. Její obraz je nepochybně velmi dobrý, říká — je velmi nadaná, ukázala mu rozkošné kresby plné citu a pohnutí. Má bezpochyby posvátný oheň a železnou vůli. A smysl pro konstrukci, na tak vysoké úrovni… Ach! Tento papír mě nedokáže tlumočit! Celý oheň, celá horečka…
Ach! Pracovat ve dne v noci… pořád, pořád a udělat něco dobrého!! Dobře vím, že říká: až budu chtít, udělám tolik co ona — vím, že mi propůjčil tytéž vlastnosti — ale chce se mi plakat, umřít, odejít kamkoli, kam budu moci… Budu vůbec moci?! Ach! Tony ve mě věří, ale já v sebe nevěřím… Stravuje mě touha udělat něco dobře a cítím svou bezmocnost… Tady přestanu — lidé mi věří doslova, ještě by tomu opravdu uvěřili… Říkám to s přáním, aby mě vyvrátili…
Ach, Pane Bože, píši vám tohle všechno a mrhám časem hledáním literárních obratů pro své trampoty — zatímco Breslau, méně hloupá, kreslí a pracuje.
Tony je celý omlazený od doby, co si vzal do hlavy zorganizovat společnost svobodných umělců — přednesl zprávu, která sklidila velký potlesk, a zkoumal všechny společnosti, které kdy existovaly — a bojí se, aby se k té věci nepřipoutalo jeho jméno… Oheň mu svítí z očí. Tak to vypadá, když…
Ach! Kdybych udělala dobrý obraz, i já bych se znovu zrodila.