❦
Středa 21. prosince 1881
Dnes jsem vyšla! Och! V kožichu, okna zavřena, medvědí kůže u nohou. Potain ráno řekl, že mohu vyjít, bude-li méně větru a budu-li dbát opatrnosti.Mercredi 21 décembre 1881 Aujourd’hui je suis sortie ! Oh ! en fourrure, les glaces levées, une peau d’ours aux pieds. Potain a dit ce matin que je pourrais sortir s’il faisait moins de vent et si je prenais des précautions.
Počasí bylo nádherné — a já dbala opatrnosti! Ale o to už nejde — jde o Breslau, celou přisátou ke své kořisti1. Můj Salon je pokažený? Ano. Co mohu postavit proti jejímu letošnímu obrazu? Nějakou ateliérovou čmáranici?
Le temps était splendide et si je prenais des précautions ! Mais là n’est plus la question, c’est Breslau toute entière à sa proie attachée. Mon Salon est raté ? Oui. Qu’aurai-je à opposer à son tableau de cet été ? Une tartine d’atelier ?
Jaká malichernost, řeknete — dívčí žárlivost. Ne — tahle dívka je síla; není jediná, uznávám — ale vycházíme ze stejné klece, abych neřekla ze stejného hnízda, a já jsem ji prohlédla, vytušila a ohlásila vám ji hned v prvních dnech, já, tehdy nevědomá, velice nevědomá. Pohrdám sebou, zapírám se, nechápu, proč Julian a Tony říkají, co říkají. Nejsem nic, nemám nic v sobě (ó Zolo!). Vedle Breslau si připadám jako kartonová krabička tenká a křehká vedle truhličky z masivního dubu bohatě vyřezávaného. Jsem ze sebe zoufalá a tak přesvědčena, že kdybych o tom mluvila s mistry, přesvědčila bych i je.
Quelle petitesse direz-vous, jalousie de demoislle. Non cette fille est une force; elle n’est pas la seule, d’accord, mais nous sortons de la même cage pour ne pas dire du même nid et je l’ai devinée et pressentie et vous l’ai annoncée dans les premiers jours, moi ignorante et très ignorante alors. Je me méprise, je me nie, je ne comprends pas que Julian et Tony disent ce qu’ils disent. Je ne suis rien, je n’ai rien dans le ventre (ô Zola !). A côté de Breslau je me fais l’effet d’une boite de carton mince et cassante à côte d’une cassette en chêne massif richement sculpté. Je suis désespérée de moi et si convaincue, que si j’en parlais aux maîtres ça les gagnerait.
Ale přesto chci jít dál, se zavřenýma očima a s rukama nataženýma jako člověk, kterého to každou chvíli pohltí.
Mais je veux marcher tout de même, les yeux fermés et les mains étendues comme quelqu’un de près à être englouti.
Poznámky
Marie obměňuje verš z Racinovy Faidry (1677), 1. dějství, 3. výstup: „C’est Vénus tout entière à sa proie attachée“ (To Venuše celá lne ke své kořisti). ↩